Mládí v Čechách - otrávené nacionalizmem (3)
Konec válkyV posledním roce války stala se naše škola lazaretem, naše třída nemocničním sálem. Posléze jsme se učili na schodišti, potom - až do konce války - dvakrát či třikrát týdně v jednom hostinci, ovšem jen základní předměty. Chlapci z naší třídy, kterým již bylo 14 let, drželi v noci službu na střeše školy jako pomocníci protiletadlového dělostřelectva.
Uprchlíci ze Slezska táhli přes nás v dlouhých kolonách povozu s koňmi. Když jsme pro ně rozdělovali polévku a nacpávali slamníky, odpadlo k naší radosti vyučování. Také v našem domě byli nastěhování uprchlíci: dospělí, děti a jedno miminko, všichni v jedné malé místnosti pohromadě. Avšak brzy táhli dál nebo nazpátek.
Bylo nám jasné, že "východní val" již dlouho nevydrží, ani "alpská pevnost", o které mluvila německá propaganda. Od údajných "zázračných zbraní" jsme si neslibovali žádný zvrat ve válce. Tajně poslouchané nepřátelské vysílačky nás utvrzovaly vtom, jak je situace bezvýchodná. Doufali jsme v brzký konec, ale obávali jsme se také nevyhnutelné porážky, neboť oficiální propaganda a mnohé fámy rozdmýchávaly strach před pomstou nepřítele.
Doma jsme shromažďovali zásoby. Pod uhlím v kůlně vyhloubila moje matka v noci velkou jámu a v ní jsme zahrabali potraviny: v peci upražený a do térového papíru zabalený chléb, láhve s cukrem, moukou a kroupami. Strýc a teta ukryli spořitelní knížky ve špačkárně a ve včelích úlech, bedny s prádlem v kůlně, fotoaparáty, dalekohledy a psací stroj v dřevěné bedně na půdě pro sušení prádla. Babička ukryla šperky, rodokmeny a jiné svastikou orazítkované dokumenty v rodinné hrobce na hřbitově.
Ještě dvakrát jsme "slavili" v Etrichově továrně: Hitlerovy narozeniny 20.dubna 1945, kdy jsem z dlouhého stání upadla; začátkem května, po Hitlerově sebevraždě 30.4.1945 jeho "hrdinskou smrt" a převzetí vrchního velení admirálem Dönitzem. Ten kapituloval o půlnoci 9. května a válka skončila.
Rok v Československu
Válka sice skončila, aniž by se u nás střílelo, ale teď jsme se obávali Rusů. Kolovaly fámy o znásilňování a jiných krutostech od východu přicházející ruské armády. Z oken do ulice jsme vyvěsili prostěradla jakožto "bílé vlajky" a vedle nich i rudé vlajky. Ty jsme vyrobili tak, že jsme z hojně se vyskytujících vlajek s hákovým křížem odstranili bílý kříž s hákovým křížem. To, že na tomto místě byla rudá o něco světlejší a to, že kříž byl ještě viditelný, se nedalo změnit.
Příchod Rusů jsem neviděla, protože děvčata a téměř všechny ženy našeho domu se ukryly na půdě kůlny. Babička a jedna z tet zakryly přístup k úkrytu skříní, zajišťovaly nám potravu a vyprazdňovaly toaletní vědro. Jen ony dvě a dvouapůlletý Martin zůstali v domě. Později jsme se dozvěděly, že jeden ruský voják chtěl padesátiletou tetu hodit na postel, ale pak ji nechal utéct. Rozumí se, že Rusové hledali matku dítěte a darovali mu sušenky, zatímco babička - jakou řečí, to nevím - řekla, že matka zemřela. Když se situace trochu uklidnila a my opět vyšly z úkrytu, nosily jsme přes den šátky na hlavě, abychom vypadaly starší, a jen noci jsme trávily v našem úkrytu. Sice jsem měla strach, ale zároveň to bylo napínavé dobrodružství. Objevily se zprávy o vyhánění a ráno 13. července stáli před domem čeští vojáci či policisté. Naši příbuzní si museli sbalit každý po jednom kufru a s ním odejít pěšky do Trutnova. Jak jsme se později dozvěděli, byli transportováni v uhelných vagónech přes hranice do Duryňska a tam vyloženi na nějakém poli. Potom se dostali do lágru v Apoldě a byli ubytováni kdesi s ruské zóně. Proč museli odejít a proč jsme my mohli zatím zůstat, to jsme nevěděli: protože se v našem domě usadil Národní výbor a k tomu potřebovali místnosti v přízemí? Museli jsme si našít na rukáv bílé pásky s písmenem N (=Němec), moje přítelkyně nosila
červenou pásku (pro tehdejší sociální demokraty a komunisty), neboť její otec býval sociální demokrat.
Nyní bylo v obci hodně Čechů, především v úřadech a obchodech. Protože mi vadilo, že jsem vůbec neuměla česky, pustila jsem se do prvních lekcí v učebnici. "Němci, Maďaři a jiní nepřátelé republiky" museli odevzdat všechny cenné předměty, proto jsme vytáhli fotoaparát, operní kukátko a nějaké šperky z úkrytu a odnesli je na policii. Plynové masky a vojenské kanistry zanechané prchajícími německými vojáky na okrajích ulic jsme naházeli do žumpy, abychom neupadli do podezření, že vojáky ukrýváme. V našem domě se nyní - kvůli jeho velikosti a centrální poloze - usadila obecní správa a my jsme se museli do konce srpna vystěhovat. Předtím ještě jsme sebrali zahrabané potraviny, látky, prádlo a zbytek cenných předmětů a obávali se problémů, kdyby se po našem odchodu ještě našlo něco cenného.
Všichni Němci museli pracovat, a tak jsem celé léto pomáhala u sedláka. Už na jaře jsme sázeli brambory a pleli řepu. Po senoseči jsme vázali obilí do snopů a stavěli do "panáků", na podzim byla sklizeň brambor, potom se mlátilo obilí. Když bylo hodně horko, záviděla jsem českým dětem, že mají prázdniny a mohou se jít koupat. Několik týdnů jsem uklízela kanceláře na policii. Neměla jsem mnoho znalostí o úklidu a bála jsem se policistů, ale nikdo mi neublížil. Během dalších měsíců jsem pracovala u jedné české švadleny.
Skutečné učení v odborném učilišti mohly absolvovat jen české dívky, takže jsem dělala pomocné práce, například šití vycpávek ramen. Jedním z mých úkolů bylo udržovat oheň
v kamnech (přičemž jednou jsem téměř zpösobiia požár v dílně). Byia jsem hrdá na to, že jsem na konci každého týdne přinesla domů trochu peněz.
Moje matka pracovala v prádelně. Cesta do továrny v Kalné Vodě trvala pěšky téměř hodinu a maminka neuměla jezdit na kole. A tak jsme ji to s námahou a modřinami učili na hrbolatých polních cestách. Představovala jsem si práci v továrně jako hroznou, aie ona ji vůbec neshledávala tak špatnou. Byla to pravidelná práce, matka vydělávala potřebné peníze a pracovalo tam i mnoho jejích známých. Mimoto dostávala příplatky pro těžce pracující za dvanáctihodinovou práci na směny. Tak jsme měli - také díky našim zásobám - dosti co jíst, ačkoliv Němci dostávali jen malé příděly.
Susanne Eisele (redakčně silně kráceno - pokračování příště. Překlad: M.Váchal)