Mládí v Čechách - otrávené nacionalizmem (4)
VysídleníJiž v roce 1945 byli mnozí Němci vykázáni, na jaře 1946 transporty opět pokračovaly a bylo jasné, že i my budeme muset pryč. Doufali jsme v brzké propuštění mého otce a v odsun do americké, nikoliv ruské okupační zóny. Jeden český komunista nám slíbil přitom pomoci. Věděly jsme, že při vysídlení nemůžeme sebou vzít mnoho věcí, zejména cenné předměty, které jsme již dávno měli odevzdat. Tak jsme zanechaly šperky, stříbrné příbory a peršany u českých známých, a o mnoho let později přivážel otec při svých návštěvách opět něco z toho. Jedna spřátelená rodina - coby "antifašisté" - nebyla vysídlena a my jsme jim daly knihy a fotografie, které nám oni zase později přivezli. Směli vycestovat s polovičním nebo celým železničním vagónem. Nějaké drátěnky do postelí a prádlo poslali za námi stejnou cestou.
Z obavy před nakažlivými nemocemi chtěly jsme nechat Martina očkovat. Proto jsem jej několikrát převážela po kostrbatých dlážděných cestách do 6 km vzdálené maršovské nemocnice, kde pracoval náš příbuzný jako lékař.
V dubnu 1946 byl můj otec propuštěn ze zajateckého tábora v Plzni a koncem května jsme se dostali do sběrného tábora v jedné továrně v Dolních Mladých Bukách, kde byly sestavovány transporty do Trutnova a okolí.
Na osobu bylo povoleno 500 marek na hotovosti a 50 kg zavazadel. Abychom ušetřili něco na váze, nebalili jsme do kufrů, nýbrž do pytlů, které jsme sešili z látek a přikrývek. To, co měl člověk na sobě, se nevážilo a tak jsem si navzdory vedru na sebe navlékla tolik šatů a kabátů, že jsem se sotva mohla hýbat. Strkala jsem kočárek, na němž seděl Martin na hromadě polštářů a přikrývek od ložního prádla, neboť jsme doufali, že ani toto se nebude vážit. Po straně visel jeho nočník a bylo mi velice trapné, když se uprostřed ulice skutálel dolů.
Silný dojem na mne učinil "korzet", který měla moje matka: namísto obvyklých napřimo-vacích tyčinek zašila a vypolštářovala nože, lžíce a vidličky, takže tento stříbrný příbor nemohl být snad zpozorován ani při osobní prohlídce. Jedna z tet byla v táboře už několik dní před námi a málem by ji byli přistihli, když mezi nohama pašovala konev s mlékem kolem táborové stráže.
Byli jsme "odvšiveni" práškem DDT a zůstali jsme několik dní v táboře, kde bylo přibližně 1500 lidí. Jedna teta a trutnovská babička tam také přišly. To, že jsme v továrně spali s mnoha cizími lidmi, mne nevadilo tolik jako nedostačující a totálně znečištěné klozety.
Potom jsme vyšplhali s našimi zavazadly na nádraží Kalná Voda do dlouhého nákladního vlaku (30 osob na jeden vagon) a odjeli pryč. Nejdřiv jsem měla obavy z toho, jestli nás opravdu vyvezou do Bavorska a radovala jsem se, když jsme u Furth im Wald překročili státní hranici. Bylo krásné počasí, já seděla v otevřených dveřích vagónu, hleděla do krajiny a pociťovala spíše než bolest z loučení ulehčení z toho, že jsme konečně venku a v americké zóně.
Pro mne bylo toto vysídlení něco nevyhnutelného, nezměnitelný důsledek války, jak jsem to zažila již u mnoha uprchlíků, kteří přes nás procházeli. Pro starší lidi to bylo určitě mnohem těžší.
Při "pohraniční zdravotní kontrole" jsme byli opět odvšiveni a poté co jsme v železničním vagónu prožili ještě jeden den a jednu noc, vyloženi v Bambergu. Tady jsem poprvé viděla rozbombardované domy. Zůstali jsme jeden týden v táboře v nějaké škole, spali jsme na amerických polních lůžkách a dostávali potravu. Pak následovaly ještě dva týdny pobytu v táboře v Lichtenfelsu.
Susanne Eisele (redakčně silně kráceno - pokračování příště.)