Mládí v Čechách - otrávené nacionalizmem (5)
Uprchlíkem v BavorskuPřijeli jsme do Rattelsdorfu, malé vesnice u Bamberku, kde nás obecní sluha zavedl do našeho příštího "obydlí". Majitelka domu byla rozčilená kvůli našemu nucenému nastěhování, nahlas nám nadávala do uprchlické pakáže a co nejpřísněji nám zakázala brát cokoliv ze zahrady či dokonce z vinných hroznů, které se popínaly po zdi. Moji rodiče, Martin a já jsme nyní obývali dvě malé místnosti podobné kůlnám, moje babička v druhém domě obývala podkrovní komůrku, v níž mohla spát, ale nikoliv stát; přes den byla u nás.
Neměli jsme téměř žádný nábytek: já spala na roztrhané matraci, moji rodiče na dvou polních lůžkách, která jsme přes den používali k sezení. Kromě toho byla tam dětská postel, malý stolek, deska na zdi, kuchyňská kamna a voda u pumpy na návsi; na poukaz dostali jsme trochu nádobí.
Největším problémem pro příští jeden až dva roky bylo shánění potravy. To, co jsme dostali na potravinových trzích, nestačilo. A my neměli - na rozdíl od "domorodců" - možnost "samozásobení" pomocí zahrady, drůbeže, králíků atd., neměli jsme ani nic na výměnu u sedláka či ve mlýně.
Jeden strýc pracoval jako kuchař v americké kantýně a můj otec to rovněž zkusil na krátkou dobu, ačkoliv nikdy předtím nevařil. Potom ale doprovázel po několik měsíců jednu americkou zpěvačku v amerických kasinech na klavír. To mu sedělo lépe než práce v kuchyni a svojí gáži dostával zčásti v amerických cigaretách značky Camel, za které - na rozdíl od peněz -se dalo leccos koupit.
V létě jsem pracovala po několik měsíců v kuchyni jednoho statku. Tam bylo dost jídla a tak moje potravinové lístky zůstávaly pro ostatní. Na podzim jsme sbírali spadané ovoce, paběrkovali klasy na poli, mleli zrna v kávomlýnku a pekli z toho jakési koláče. Od sedláků jsme někdy dostávali cukrovou řepu, kterou jsme rozmačkávali a vařili z ní sirup; krmnou řepu jsme používali jako zeleninu. V místě žili cikáni, kteří jako bývalí vězni z koncentračních táborů dostávali vyšší potravinové dávky. Maminka pro ně šila a prala výměnou za cigarety, sádlo nebo mléko. Byli velkorysí a říkávali "jste na tom hůře než my". Především měli soucit s Martinem, který byl velmi malý a slabý. Lékař mu předepisoval potravinové lístky na mléko, avšak jeho výroky jako "já mu to mléko předepíšu, ale on vám stejně nepřežije" nebyly příliš povzbudivé. Také otopu bylo málo. Tu a tam jsme dostávali povolenku ke sbírání suchého dříví pro kuchyňská
kamna.
Od září 1946 jsem opět začala chodit do školy, a to do střední školy Anglických pannen v Bamberku. Asi jedna třetina mých spolužaček byly uprchlicemi se Sudet, Slezska, Východního Pruska atd. Sice se "domorodci" vzájemně znali již z dřívějška, avšak jinak nebyl ve škole patrný žádný velký rozdíl. Ovšem jsem se snažila zvyknout si na přehlásky, tj. neříkat již "šén" místo "schön" a výrazy jako "karfiol", "ringšpíl", "paradajzr", "newa" (nicht wahr=neníliž pravda?), "herich" (angeblich=údajně), "danýbr", "dort hinum", "géok" a "kom ok amal".
Byla jsem ráda, že se mohu opět něco naučit a dostávala jsem dobré známky. Škola byla "neporušeným světem" a dávala mi pocit bezpečí po všech těch chaotických změnách. Ovzduší bylo osobní, učitelky - především řádové sestry - byly přívětivě a staraly se o nás velmi.
Mezitím jsme se v Rattelsdorfu přestěhovali do dvou místností - pokoje a kuchyně - u jedné selské rodiny. Tady to bylo příjemnější. Tatínek doučoval synka matematiku a Martin směl u nich v neděli jíst vepřovou pečeni s knedlíky. Bylo tam ovšem také chladno, protože jsme bydleli nad vjezdovými vraty.
O politice se ve škole téměř nemluvilo a nás také nezajímala. K volbám jsme stejně mohli až v jednadvaceti letech. Na bezplatné semináře, které nám byly v rámci "převýchovy" tu a tam nabízeny, jsem jezdila ráda, protože přitom člověk poznával nová města a nové lidi.
Po "staré vlasti" se mi nestýskalo. Sice jsem vyhledala prostřednictvím Červeného kříže adresy mých starých přítelkyň, ale napřála jsem se vrátit (vždyť teď už to byla komunistická země). "Setkávání s vlastí" jsem přenechávala svým rodičům a prarodičům, stejně jako péči o kontakty s příbuznými, kteří byli rozeseti po celém Německu.
Špatným jsem shledávala to, co vedlo k válce, tedy militarizmus a nacionální smýšlení. Nadchl mne Schillerův Don Carlos s požadavkem "svobody myšlení" a vizí sjednocené Evropy. Ve škole nám vysvětlovali "křesťanské hodnoty" a "meditaci".
Závěr
V roce 1977 chtěla jsem opět spatřit místa mého dětství a jela jsem s otcem a synem do Prahy a do Krkonoš. Navštívila jsem domy, ve kterých jsme bydlívali, školy, koupaliště - a téměř vše bylo tak, jak jsem to měla uchováno ve vzpomínkách. Potkávali jsme Čechy, s nimiž měl otec dosud styky, naši bývalou bonu, která se provdala za Čecha, a pana Kroisse, našeho bývalého souseda, jenž pečoval o rodinný hrob. Bylo to zajímavé, ale moje "vlast" to nebyla a já si nepřála žít v téhle komunistické zemi.
Když potkávám lidi, kteří také pocházejí odtamtud, je mi jejich přizvuk důvěrně známý. Samozřejmě to platí jen pro ohraničené území severních Čech, kde se hovořilo stejným slezským dialektem. Nemám pocit, že bych patřila k "sudetoněmecké národnostní skupině".
Důvěrně známé jsou pro mne i francké a hesenské dialekty a lidé, mezi kterými již přes půl století žiji.
Vycházela jsem shovívavě ze srovnání, že moje zážitky byly "normálnější" než zážitky mnohých jiných a chápu, že lidé s hroznějšími vzpomínkami na vyhnání jsou zatrpklí a těžko se mohou vyrovnávat s "tlustou čarou" za neblahou minulostí.
Je na čase, aby Němci a Češi konečně učinili nový začátek ve svých vztazích. Také spolužití cizinců a Němců v naší vlastní zemi se může jen tehdy podařit a sjednocená Evropa bude jen tehdy úspěšná, pokud bude s konečnou platností překonán nacionalizmus.
Susanne Eisele (překlad: M. Váchal; redakčně silně kráceno - závěr)