Pamětní desky - ano či ne?
Přestože jako nezletilý chlapec jsem s rodinou musel opustit české pohraničí z místa, které připadlo Velkoněmecké říši a viděl i mnoho utrpení způsobeného válkou, jsem znepokojen odmítnutím pamětní desky zavražděným Němcům v Postoloprtech.Museli jsem opustit město Lanškroun (něm. Landskrone) v době, kdy na českém pohraničí se vyskytovaly nacionalistické násilnosti henleínovců vůči českému obyvatelstvu. Tak naším nejbližším útočištěm se stalo město Ústí nad Orlicí (něm.Wildenschwert) po celou dobu okupace. Město bylo rozděleno na část českou, patřící do Protektorátu Böhmen und Mähren, a německou část Hylváty. Vzpomínám si, že jsem jako chlapec byl svědkem událostí, které by se už nikdy v budoucnu neměly opakovat. Městem procházely kolony válečných zajatců - sovětští zajatci v tuhé zimě špinaví a hladoví v otrhaných cárech, které sotva zahalovaly nahé tělo. Při procházení německou zónou města na ně německé obyvatelstvo házelo kameny a s nadávkami na ně plivali (bylo to totiž právě v době, kdy německá armáda u Stalingradu utrpěla těžké porážky) a po příchodu do české protektorátní části města jim Češi házeli rohlíky nebo chléb a dokonce i cigarety. Zajatci byli zmateni a nedovedli si vysvětlit tak rozdílný přístup v jednom městě.
V té době jsem také viděl malou skupinku dobře oblečených amerických zajatců v čistých hnědých uniformách s mnoha kapsami, v nichž měli kromě cigaret dokonce i čokoládu. Vůči západním nepřátelům se někdy Němci snažili dodržovat Ženevskou dohodu o zacházení se zajatci. Kromě pěších zajateckých kolon na železniční trati zejména v posledních letech války kroužili nad městem občas "kotláři" - angloamerické stíhačky napadající parní lokomotivy. Také v tzv.dobytčácích - nákladních vozech - namačkáni byli transportováni vězni a zajatci z narychlo vyklizovaných koncentráků a táborů před postupující frontou. Už jako chlapec jsem se rád, jako ostatně i dnes mnoho dětí, chodil dívat na vlaky a na nádraží. Vlaky tam někdy zastavovaly v oblouku u návěstidla před vjezdem do stanice. Při jednom transportu vlak opět zastavil u návěstidla a na stupátku nákladního vozu stál německý voják s puškou. Když pak jeden z namačkaných vězňů poodsunul dveřní závěs, aby se aspoň mohl nadýchat čerstvého vzduchu,, spatřil jsem, jak voják obrátil pušku a pažbou mu rozbil lebku.
Po prohrané válce mne šokovaly i způsoby, jak se vítězná armáda chovala - opět násilí a ukrutnosti. Stejně tak odsuzuji i chování našich českých navrátilců do pohraničí zabraného Němci. Bez ohledu na spáchané zločiny a násilí nelze přece ospravedlňovat pomstychtivost kohokoliv, tedy bohužel i českých občanů. Později zmizel i mýtus dlouho nám vštěpovaný, že germánské kmeny a jejich charakter jsou násilnické a kruté, zatímco slovanské národy mají povahu mírnou a "holubičí". O tom, že tomu vskutku tak není, zcela názorně svědčí justiční vraždy v době komunistické totality a zacházení s občany téže země v komunistických žalářích a koncentrácích a v sovětských GULAZÍCH.
Proto jsem byl rád, že v bývalém sudetoněmeckém městě Lanškroune, stejně jako v jihomoravských Pohořelicích a v Teplicích nad Metují nebyly zapomenuty oběti násilí a kříž smíření nebo pamětní desky zůstávají MEMENTEM budoucnosti, aby se již nic podobného neopakovalo. Je velkou chybou radnice a občanů Postoloprt, že tomu brání a nepřispívají k lepší budoucnosti a spolupráci s naším sousedním národem. V našich vzpomínkách by nikdy neměl chybět cit pro oběti obou stran a historické chápání křivd minulosti.
Zdeněk Polák