Velvyslanec Libal k německo-českým vztahům
Dr. Michael Libal, jenž v létě roku 2005 odchází ze svého úřadu velvyslance SRN v Praze, hovořil 25.6. t.r. před Německo-českou průmyslovou a obchodní komorou. Přinášíme několik výňatků převzatých z "Prager Zeitung" ze dne 9.6.2005:"V zahraničně-politických otázkách můžeme s potěšením konstatovat širokou shodu obou vlád. Německá strana je zejména vděčná za bezvýhradnou podporu naší kandidatury na stálého člena v Radě bezpečnosti OSN. Toto není žádná samozřejmost a my to umíme mimořádně ocenit.
O tom, jak úzce spolupracujeme v zahraniční politice, svědčí v neposlední řadě i výměna úředníků obou ministerstev. Tak např. bude nyní na plánovacím oddělení MZV ČR po jistou dobu pracovat jedna mladá německá kolegyně z Ministerstva zahraničí SRN. A při takové výměně nejde o pouhé spolučtení, nýbrž o skutečnou spolupráci.
Existuje jedna oblast, kterou na mém úřadu opouštím nikoli bez určitého zklamání. Jedná se spíše o osobní zklamání nežli o takové, které by bylo pro současnou německou politiku relevantní. Týká se způsobu, jakým je v Čechách nyní či vůbec přistupováno k otázkám, pocházejícím z minulosti. I mnou sdílená naděje, že závěry společné deklarace z roku 1997 zjednají české straně vnitřní svobodu k debatě o událostech let 1945 a 1946, se nenaplnila, určitě ne co se týče politické reprezentace v Česku. Mezi intelektuály a sdělovacími prostředky to vypadá lépe. Nejde mi o to, aby Češi nyní paušálně odsoudili "odsun" a zrušili prezidentské dekrety. Jde mi o dvě jiné věci: zaprvé o detailní poznání a o debatu o tom, co se - ať již z jakýchokoliv příčin - německému obyvatelstvu této země přihodilo. Neboť jakýkoliv úsudek o této době, jakkoliv může v detailu vypadnout, by měl spočívat na vědomém poznání všech historických smluv a příslušné odpovědnosti těch, kteří tehdy konali. Jinak se budou určité politické síly stále znovu pokoušet používat minulost jako nástroj manipulace pro svůj vlastní prospěch.
Za druhé se jedná o možnost dobrovolných gest české strany vůči bývalým spoluobčanům, kteří odešli do Německa nebo kteří dokonce již 50 let jsou opět českými občany. Ve všech těchto otázkách se ostatně nejedná o žádné německé požadavky, neboť požadavky v této oblasti podle německo-české deklarace z roku 1997 již nejsou legitimní. Ale tváří v tvář významu těchto témat pro citové vztahy by se mělo německé straně přiznat právo vyslovit svá přání a naděje.
Česko-německá deklarace neučinila, jak se mnozí domnívají, konečnou čáru za minulostí. Taková čára není pro myslící lidi vůbec možná. Učinila to, co naznačuje, tj. odstranila rozdílnosti v posuzování minulosti jakožto možnou překážku pro pozitivní, na budoucnost zaměřený další vývoj vzájemných vztahů. Byl to operativní krok politický, avšak nikoliv morální ani intelektuální. Ostatně si obě strany vyhradily právo nadále si ponechat svoje pojetí. Proto v žádném případě není porušováním deklarace, jsou-li příležitostně na straně jedné o "odsunu" a jeho subjektech projevovány názory, které jsou pro druhou stranu těžko přijatelné. Dekalraci by porušoval jen ten, kdo by na německé straně německé (zdůrazňuji: německé ) výroky o minulosti relativizoval a ten, kdo by na české straně se vyjadřoval způsobem, který stojí v diametrálním protikladu k politování projevenému českou stranou, tak, jak to svého času učinil ministerský předseda Miloš Zeman. A zcela přirozeně by se prohřešil proti deklaraci ten, kdo by další zlepšování vztahů činil závislým na převzetí vlastního pojetí druhou stranou.
Ostatně mne v těchto čtyřech letech napadlo něco, o Čem však musím přemýšlet: Zatímco německá strana při každé příležitosti cituje či parafrázuje své, v deklaraci obsažené, výroky o historické odpovědnosti, nečiní toto žádný český politik s českými výroky o politování. Přinejmenším nikoliv ve své vlastní zemi.
Sledujme v této souvislosti lidskou stránku celé záležitosti. V Německu a také v Česku v příštích letech zemře mnoho lidí, kteří nejenže byli vyhnáni ze svých domovů, ale kteří také musí mít pocit, že jejich bývalí nebo současní čeští spoluobčané je v podstatě považují za zločince, jimž se stalo zcela po právu. Takovéto, na etnickém principu založené, kolektivní obvinění není pro nás nyní přijatelné. Přinejmenším dnes by nemělo určovat posuzování událostí v letech 1938 až 1946.
Psychologicky nikoliv nedůležité se mi proto zdá další zacházení se zákonem o beztrestnosti z roku 1946. V této zemi je eufemisticky označován jako "amnestijní zákon", ačkoliv se tehdy nejednalo o amnestii pro uznané trestné činy, nýbrž o legalizaci takových trestných činů. Dokonce i mezinárodní právní experti, kteří před dvěma lety v dobrozdání konstatovali, že prezidentské dekrety nepředstavují překážku pro český přístup k EU, došli, pokud se tohoto zákona týká, spíše ke zdrcujícímu posudku. Česká veřejnost to nevzala správně na vědomí.
S politováním jsem také sledoval až dosud neplodnou interní českou diskuzi o tzv. "humanitární iniciativě". Projekt, který byl koncipován českou stranou a který nelze v žádném ohledu
vztahovat na jakékoliv údajné německé požadavky, které - jak svrchu uvedeno - ani již žádné nemohou být. Ačkoliv v posledních dnech se zdá, že věci se daly zase trochu do pohybu. Zde by se ovšem měla oddělit dvě hlediska: gesto vůči sudetoněmeckým demokratům bych označil jako politickou nápravu předchozího bezpráví. Nějakého skutečně humanitárního gesta by se mělo dostat zvlášť těžce postiženým, bez politických předběžných podmínek, přičemž by dřívější přisluhovači nacionálních socialistů v žádném případě nepřipadali v úvahu. Za nadějné považuji např. nejnovější snahy, jako např. v Ústí nad Labem o znovuuvedení do kolektivního povědomí podílu německého obyvatelstva na rozvoji Čech, a narůstající připravenost, např. v Brně, veřejně připomenout i zlé stránky "odsunu".
Pro úplnost nechci zatajovat, že na straně Sudetoněmeckého krajanského sdružení zůstává rovněž nadále mým přáním vyrovnání s vlastní minulostí. Bez kritického projasnění role Sudetoněmecké strany v letech 1935 až 1938 a bez důkladnějšího probádání podílu sudetských Němců na nacionálně-socialistické politice v Protektorátu Čechy a Morava lze obtížně vést hlubší diskuzi s českou stranou s ohledem na společné porozumění dějinám."
Poznámka redaktora: Nestačí jen osvětlit roli sudetských Němců až od roku 1935. Německo-české klima podléhalo již dříve tlakům, také ze sudetoněmecké strany.
Překlad: M.Váchal