Přehled tisku
Za rovnoprávné vztahyPrager Zeitung otiskl 17. listopadu 2005 příspěvek předsedy českého Senátu Přemysla Sobotky ke stavu německo-českých vztahů, který - z důvodu omezeného místa - mírně zkrácený reprodukujeme:
"Německo-české vztahy jsou stále horkým diskutovaným tématem a svého druhu zkušebním kamenem pro každého politika, který se chce profilovat v zahraniční politice. Pro českou politiku - a nejen pro tu zahraniční - jsou dokonce něčím mimořádným. Stává se to tehdy, když pozorujeme německo-české vztahy výhradně historickými brýlemi. Já na to mám poněkud jiný způsob pohledu.
Prvním krokem ke zlepšení byl podpis Německo-české společné deklarace v roce 1997. Zásadně se změnily vztahy se vstupem Česka do EU. 1.května 2004 jsem se stali partnery, spoluurčujícími nejen rozvoj vlastní země, nýbrž celého kontinentu. Nyní sedíme na jedné lodi. To je základní předpoklad, ze kterého se vše ostatní odvíjí, jestliže je určující heslo o pohledu vpřed. Společně jde členským státům EU o to, aby Unie směřovala vpřed, ale také o to, aby prosadily v Bruselu vlastní zájmy. Motorem pro to je orientace na budoucnost. V tom spatřuji jeden ze základních kamenů německo-českých vztahů: Jsou nyní téměř výlučně orientovány k budoucnosti. Politika Evropské Unie - zahraniční, hospodářská i vnitřní -neznamená nic jiného než snahu o ideální společné řešení toho, co očekává členské státy v budoucnosti. To platí pro všechny členské státy i pro jejich bilaterální vztahy,
Litujeme ovšem toho, že podmínkou našeho vstupu do EU byly některé přechodné lhůty, které lze obtížně považovat za vyvážené. Zcela konkrétně mám na mysli lhůty pro omezení volného pohybu pracovních sil z nových členských států do "starých" členských zemí EU.....
Také v Německu platí přechodná doba pro volný pohyb pracovních sil. A zcela otevřeně říkám, že přechodnou dobu v délce 2 + 3 + 2 roky považuji za zbytečně dlouhou. Nevěřím, že české pracovní síly představují nebezpečí pro německý pracovní trh. Toto je záležitost, kterou - ve smyslu německo-českých vztahů - bychom si měli v nejbližší budoucnosti vyjasnit. Jestliže má být EU otevřená pro všechny a všem členům nabízet stejné příležitosti, pak tyto výjimky a dlouhá přechodná období znehodnocují zásady EU a zpochybňují dokonce její smysl. Zde na nás čeká ještě mnoho práce. Avšak toto je úsilí o společnou evropskou budoucnost.
Pocházím z Liberce, města blízko německých hranic. Tady je tíživá minulost zvlášť zřetelná: Sudety, odsun Němců a vše to, co německo-České vztahy činí tak "jinými", se tady potkává. Chtěl bych však vyzdvihnout, že spolupráce v příhraniční oblasti fungovala intenzivně a výtečně již před vstupem do EU a zejména po něm. Toto se neděje na příkaz vlád, nýbrž vychází to z lidí, kteří zde žijí. Neboť oni vědí, že jen tak půjdou příhraniční regiony vpřed. Proto nabízí právě tento region podnikatelům obou zemí ohromné možnosti, které jsou vydatně využívány. Starostové měst a obcí a zástupci regionů je v tom podporují. Spolupráce příhraničních oblastí se rozvíjí bezkonfliktně, pomáhá národnímu hospodářství obou zemí a především obě země spojuje. Odvážím se tvrdit, že zde je idea evropského sjednocení spontánně přetvořena v čin - ku prospěchu lidí na obou stranách hranice.
To je pro mne důkazem toho, že tam, kde se prosadí zájem občanů a kde stát tento vývoj podporuje, tam vzniká nová kvalita života a nové vztahy. Základem toho je hospodářský rozmach a celkový pozitivní vývoj.
Německo-české vztahy jsou dobré. A myslím, že především budou dobré v dalších generacích, v generacích, které nebudou zatíženy tíživou realitou 20.století, nýbrž budou vyrostat v duchu spolupráce a společného osudu."
Jaký smysl by měl dialog?
Odhalení pražského pomníku bývalému československému prezidentu Edvardu Benešovi o letošních svatodušních svátcích a záměry věnovat mu ještě muzeum vedly k zuřivým protestům na Sudeotněmeckém sněmu v Augsburgu a v "Sudetoněmeckých novinách". Tak tomu bylo i ve vydání ze dne 3. června 2005 pod titulkem "A teď ještě nějaké muzeum" a pod demagogickým titulkem "Pomník pro jednoho národního socialistu". (Československá strana národně-socialistická, jejímž členem byl Beneš od roku 1935, neměla s německou NSDAP absolutně nic společného, ani v cílech, ani v praktické činnosti.) V posledně jmenovaném příspěvku (autorem je Stefan hr. Bethlen) se m.j. uvádí:
"'Díky' jeho (tj. Benešově) neblahé činnosti mohl společně s T. G. Masarykem po rozbití podunajské monarchie založit československý stát, který, maskován jako formální demokracie, systematicky utiskoval většinu - čtyři miliony Němců, jeden a půl milionu Maďarů a také tři miliony Slováků, oficiálně deklarovaných jako státní národ... Když následovalo naprosto nutné zhroucení tohoto umělého státního útvaru, odešel Beneš do exilu, aniž by kladl sebemenší odpor....."
Autor tvrdí, že Beneš pro svoji činnost v Londýně obdržel od svého následovníka Háchy "enormní finanční prostředky" a dále píše :"Beneš se revanšoval po válce, když nechal Háchu oběsit."
"Jako český národní socialista nechal již v té době obětovat střední a východní Evropu coby kořist internacionálnímu socialistovi Josefu Stalinovi... Beneš se stal ve skutečnosti ze Stalinovy milosti po druhé světové válce opět prezidentem obnoveného Československa. Hned se mohl dát do hrozného díla vyhnání a prosadil totéž i v ostatních státech sovětského impéria."
Tyto výroky přiměly tehdejšího velvyslance SRN v Praze, Dr. Michaela Líbala, k zaujetí stanoviska, které bylo otištěno ve výšeuvedených novinách dne 22.7. Napsal tam m.j.: "Dosud jsem se jakožto velvyslanec v České republice omezoval jen na výroky v českém tisku. Avšak Vaše vydání čís. 22 ze 3.června 2005 mne přimělo, abych k tomu vyjádřil svůj komentář. Činím tak proto, že jsem se ve své funkci velvyslance vždy zasazoval o přímý dialog mezi sudetskými Němci, i Sudetoněmeckým krajanským sdružením, a českými politiky. Ale to, co jsem si přečetl ve výšeuvedeném vydání, budí ve mně pochybnost, zda mohu opravdu takový dialog doporučovat...
Nenávistí naplněný a resentimenty zatížený tón obou článků odstraší na české straně i ty, kteří jsou nakloněni věnovat svoji pozornost jádru argumentace, pokud by bylo prezentováno v poněkud klidnějším a věcnějším tónu. Jedná se mi - a nyní hovořím jako historik - o tyto jednotlivé body:
Hovořit paušálně o "útisku" sudetských Němců v první Československé republice jeví se mi jako nesmírně přehnané. Lze si stěžovat na násilné upření práva na sebeurčení bezprostředně po skončení první světové války. Pro zbývající dobu lze snad hovořit o byrokratických šikanách a o upírání kolektivních práv menšiny, ale nikoliv o skutečném útisku...
Označení první Československé republiky jako pouhé "zakuklené formální demokracie" fatálně připomíná postoj komunistů a pravicových extremistů vůči parlamentní demokracii. Zdali bez vnějšího tlaku by zhroucení tohoto údajně "umělého" státního útvaru bylo "naprosto nutné", to musí být dle mého soudu ponecháno stranou. Obecně lze říci, že ten, kdo oprávněné odsouzení vyhnání spojuje se zatracováním První republiky, nutně se vystavuje podezření, že chce dodatečně ospravedlnit kolaboraci SdP s Hitlerem. Hácha - pokud si vzpomínám - nebyl po válce oběšen, nýbrž zemřel ve vězení (27.6.1945 v pankrácké vězeňské nemocnici - pozn.red.).
Jakkoliv posuzujeme roli prezidenta Beneše v období 1945 - 1948, označovat jej za vykonavatele sovětizace ve východní a střední Evropě by dalece přesahovalo veskrze oprávněnou kritiku jeho činnosti v těchto letech. A také nebyl československým prezidentem z milosti Stalinovy.
Úplně podlé a zlomyslné mi připadne závěrem odvozovat ze shody názvů českých a německých národních socialistů jejich společnou politiku.
Obecně bych chtěl k tomu dodat, že žádným způsobem se mi nezdá být přiměřená personalizace české politiky vyhnání Benešovou osobou. Za vyhnání je zodpovědné celkové tehdejší politické a vojenské vedení Československa, nejprve v exilu a pak doma.
Ostatně se tím ulehčuje i české straně, jestliže je v Benešovi napadáno ztělesnění politiky vyhnání. To je proces, za nímž musí stát český národ jako celek. Mimoto by se nemělo v téo souvislosti zapomínat také na roli Spojenců, především Britů."
Jak se ani jinak nedalo čekat, vyvolal čtenářský dopis pana Dr.Libala nové, ostré reakce (viz Sudetoněmecké noviny ze dne 29.7.2005).
Z deníku "Hospodářské noviny" ze 23.8.2005 jsme vyňali následující příspěvek Simony Holecové (mírně zkrácený a upravený):
Tato pamětní deska jednou bude - tak doufám.
Na odmítání si Bohumil Řeřicha, důchodce ze západočeského Lubence, už pomalu zvykl. Léta se snaží, aby radnice v Postoloprtech na Lounsku alespoň symbolickou pamětní deskou připomněla, že právě místní bažantnice byla dějištěm zřejmě největšího poválečného masakru Němců. Zatím marně. Na jeho žádosti přichází stejná odpověď "ne!".
Loni už to vypadalo, že přece jen pomníček na místě té hromadné vraždy bude. Jenže nakonec se radnice lekla, odpovědní činitelé se nemohli rozhodnout, co má být na desce napsáno. Namísto připomínky onoho masakru ujednotili se na nicneřřkajícím textu "Obětem válečných let".
Nakonec tento záměr opět ztroskotal. "Samozřejmě mě to mrzelo, ale nakonec je to jen jedna prohraná bitva. Nevzdám se a nenechám tu věc usnout. Je to tak - jak říkají Němci -že každá dobrá věc potřebuje svůj čas. Jednou zde tato deska bude" - tak doufá.
Osobní názory
Bohumil Řeřicha je předsedou české části Kruhu přátel česko-německého porozumění. Jak on sám říká, přišlo toto téma k němu samo. "Víte, já jsem býval dříve komunistou", říká, "ale jedním z těch, kteří prozřeli. A mám zato, že stejně je tomu tak s minulostí. Musíme se postavit čelem ke skutečnostem a chyby, kterých jsme se dopustili, rozpoznat a vyjádřit nad nimi politování. Teprve pak se dokážeme se svou minulostí vyrovnat."
Dříve byla tato kapitola druhé světového války pro něj pouze jakýmsi druhem koníčka. Pracoval v zemědělství, ve velkovýkrmně vepřů.
Po roce 1989 se protloukal všelijak. Dvakrát byl odkázán na podporu v nezaměstnanosti. Nyní je důchodcem a vynakládá stále více energie na takové projekty jako v Postoloprtech. "Radím každému, aby si přečetl knihu "České bloudění 20.stoIetí'. To je kniha, která nás, Čechy, jistým způsobem demaskuje. Zachází s námi dosti nemilosrdně, je často obtížné vše akceptovat, ale my musíme poznat i stinné stránky naší minulosti. Musíme se oprostit od myšlenky, že jsme byli vždy dokonalí a že všechno umíme nejlépe. Zlobím se nad interpretacemi, že my Češi za nic nemůžeme, protože nás stále někdo opanovával a utlačoval - a my sami jsme nic nedělali. - Přejděme k Postoloprtům. Archivy z té doby zaznamenávají, že v červnu 1945 zde bylo zastřeleno několik set civilistů bez řádného soudu a bez konkrétního obvinění. Údaje o počtu obětí se různí. Čeští historici podle hlášení vyšetřovacího výboru poslanecké sněmovny se ujednocují na počtu cca 800 mrtvých. Podle zprávy výboru bylo z masového hrobu o délce 40 metrů exhumováno 763 mrtvol.
Nenávist zůstává
"I když události v Postoloprtech po skončení války byly podrobně popsány, dnes o tom již nikdo nechce číst", míní Bohumil Řeřicha. "Myslím si, že v této oblasti je to obzvláště typické. Náš Kruh přátel před časem nechal zasaditi v Udicích strom. Tam toto úsilí o usmíření nikomu nevadilo. Ale zde je problém asi v tom, že tu chybějí hlubší kořeny. Dříve zde žili Němci, pak přišli lidé z různých cizích oblastí - jen nenávist k Němcům zůstala. Snad bude mládež jednou smýšlet jinak - a právě kvůli ní tolik usilujeme o tu pamětní desku. Mladým lidem musí někdo říkat, co všechno se v této zemi udalo. Ale ve školách jim dosud nikdo o tom masakru nevyprávěl."
Proto Bohumil Řeřicha píše stále nové dopisy a usiluje o partnerství mezi českými a německými městy. Kruh přátel česko-německého porozumění se již vícekráte podílel na vzniku pamětních míst. "Nám není všechno lhostejné - prosím Vás - vždyť ten kostlivec ze skříně může vždy vypadnout".
S použitím původního textu i německého překladu upravil M.Váchal