V napětí mezi náboženstvím a národem
Pod titulem "Náboženství a národ v českých zemích (1918-1945)" byla účastníkům letošního "Colloquia Ustensia" v Ústí nad Labem nabídnuta velmi zajímavá, ještě málo probádaná tématika. Dr.Martin Zuckert, přednášející toho večera, jako spolupracovník mnichovského "Collegia Carolina", prezentoval výsledky svého bádání k tomuto tématu:"...Naše vlast je osvobozena od cizí nadvlády. Dvacet let putovaly prosby k nebesům, nyní je Bůh vyslyšel. Poslal nám tohoto muže, poslal jej německému národu. V tomto svatém okamžiku vzpomínáme i na ty padlé, kteří pro naši vlast obětovali svůj život. Bůh ochraňuj našeho Vůdce, náš národ." Podobně nadšeně jako při děkovné bohoslužbě v Teplicích-Šenově v říjnu 1938 projevovali se i jiní katoličtí duchovní v Němci osídlených pohraničních oblastech po "Mnichovské dohodě" ze dne 29.9.1938. Zuckert bere tehdejší nadšení církevních kruhů v sudetských oblastech jako podnět k otázce po vztahu církve a národa.
Přednášející polemizuje o obsahu pojmů "náboženství" a "nároď. Ve vztahu k českým zemím vědec konstatuje: "....Nemá smyslu hovořit o 'tisíciletém dvojnárodním osudu' a konstruovat německo-český protiklad jako trvalý stav; až do 19. století jsou důležitější jiné než národnostní příslušnosti." Vedle toho nespatřuje v národnosti něco navěky daného - ve mnoha rodinách "mění se" národnost česko/německá mezi lety 1930 a 1945 několikrát.
Až do konce podunajské monarchie nepůsobí katolicizmus v českých zemích výrazně při formování společnosti, neboť "neexistoval žádný bezprostřední důvod spojovat národní zájmy s náboženským vyznáním", míní Zuckert. S počátkem první republiky mění se postoj k náboženství. Nová republika se chce vůči katolické církvi vědomě vymezit, spatřujíc v ní právem až dosud instituci podporující vládnoucí systém. Vyskytnou se dokonce proticírkevní výtržnosti, které se však udržují v jistých mezích. Nakonec se prosazuje striktním oddělením státu a církve laický a tolerantní vztah.
Ještě před rokem 1920 se vyskytnou dramatické změny v obou křesťanských církvích země: na evangelické straně vzniká národnostně česky orientovaná "Evangelická církev Českobratrská" a jako "odpověď" na to "Německá evangelická církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku". Podobný vývoj prodělává i katolicizmus země: jako odštěpení od katolické církve zakládají Češi "Československou národní církev", která z nedostatku kritických osobností směřuje spíše ke konzervatismu.
Konec dvacátých let ukazuje, jak dalece se Češi a Němci již od sebe vzdálili: úsilí o společnou oslavu svatováclavského milénia v roce 1929 ztroskotává a Němci i Češi slaví jubileum zemského světce nakonec odděleně. Stále se upevňují v kruzích německých katolíků nacionalistické tendence k rozchodu s českou společností. Souběžně s tím se sudetští Němci politicky úžeji semknou a tak vzniká "sudetoněmecké sjednocovací hnutí: nacionalistické hnutí s vysokou vnitřní dynamikou, autoritativní formou a později, od roku 1937, s jasným směřováním k nacionálnímu socializmu až k 'samovyrovnání' zjara 1938", jak konstatoval přednášející. Právě v této době dochází v litoměřckém bohosloveckém semináři ke kolektivnímu vstupu německých bohoslovců do "Sudetoněmecké strany" Konráda Henleina.
"Mnichovskou dohodou" stává se "Říšská župa" podle Zuckertových poznatků stále více "experimentálním polem pro nacionálně-socialistickou náboženskou politiku" se zřetelně proticírkevními tendencemi. A tak už není v zemi povinná výuka náboženství. Církve nedostávají žádné státní příspěvky a musí se snažit získávat příspěvky od svých farníků. Těmito opatřeními má být církev zprivatizována. Tuto náboženskou politiku nazývá přednášející "polykracií", tj. neexistuje jediný hlavní odpovědný orgán pro nacionálně-socialistickou církevní politiku, spíše do ní mluví mnozí: bezpečnostní služba, SS, "Rosenbergův úřad" a konečně i Adolf Hitler sám, který měl v úmyslu vyřešit ji definitivně po očekávaném "konečném vítězství".
Církev za nacistické nadvlády se ocitá "mezi přizpůsobením, sebepotvrzováním a odporem". Vládě teroru v době nacionálně-sociaiistického režimu padnou za oběť v následujících letech mnozí kritičtí duchovní, avšak i věřící laikové. Na druhé straně existuje bezpočet příkladů lidské slabosti a pochybných kompromisů. Na české straně využívají mnozí věřící církev a její tradice jako útočiště a k rozšiřování národního ideového bohatství (poutní místa!).
Jako výsledek svých bádání o době nacizmu v českých zemích konstatuje Martin Zuckert m.j. toto: "Nacionální shoda je mezi sudetskými Němci silnější než motivy náboženského vyznání...". Přednášející však také poznává, že s krutou realitou válečných obětí lze u lidí v druhé polovině války zaznamenat změnu tohoto postoje. V této situaci se náboženství pokouší dát odpovědi na otázky posmrtné, což politika nedokáže. Tím přejímá církev nad rámec svých vlastních úkolů podstatnou společenskou funkci.
Wolfgang Tischer (překlad: M.Váchal)