Příčiny viny - vina - spoluodpovědnost
ETICKÉ POZNÁMKY K PROBLÉMU HISTORICKÉ VINY.Setkají-li se křesťané ze dvou sousedních zemí, aby spolu hovořili o odpovědnosti a vině, sousedé, jejichž vzájemné dějiny se nevyznačovaly vždy jen Šťastnou symbiózou, ale jsou zatíženy i kolektivními traumaty, nabízí se jako první otázka: Musí to být? Musíme skutečně vzpomínat na všechno zatěžující a utvrzovat se o společných dějinách promarněných Šancí a zanedbaných "mostů", vražedné nelidskosti a rozdělující zdi? Není lepší to všechno nechat za sebou, abychom mohli úspěšně pracovat pro naši společnou budoucnost? Víme, že mnozí tak smýšlejí... Musíme vzít na vědomí, že se v tom názory rozcházejí, a uznat, že jako křesťané jsme právě zde našim národům dlužni svědectví. Vědomě čelit minulé vině a také o ní hovořit není pro křesťany výrazem nedůstojnosti, ale naopak výrazem lidské důstojnosti...
Identita národa (pro jednotlivce platí totéž) není ohrožena těmi, kteří si uvědomují ambivalenci průběhu vlastního života, ale těmi, kteří chtějí část tohoto života zastřít a potlačit... Zapomenutá, potlačovaná a popíraná vina plodí novou vinu. Vypuzovat z vědomí minulou vinu tedy znamená stávat se neschopným pro budoucnost. Nejedná se o osvobozující zapomínání; důsledkem není svobodné kráčení do společné budoucnosti, osvobozené od zátěže minulosti. Spíše na každém kroku číhá to nezpracované. To nevyslovené a neusmířené může nečekaně propuknout při každém malém konfliktu. Minulost se nedá setřást - jak individuálně, tak společensky. Jen ten, kdo se vědomě vyrovnává i s temnými kapitolami svých dějin, je schopen smířlivé koexistence a je schopen přispívat ke společné budoucnosti...
O vině a odpovědnosti za zatěžující minulost nelze hovořit prvoplánově a ve smyslu zbavení se odpovědnosti za vinu. Z mého pohledu existuje k tomu trojí pokušení: Jedno spočívá v tom, že obviňujeme a činíme zodpovědným systém, struktury, aparát, do jehož soukolí prý jsme zapadli... Vina pak mizí kamsi do společenské "země nikoho". Bezpráví, které se stalo, sice nikdo nepopírá, ale nejsou nalezení viníci. Všichni prý byli pouze kolečky v té mašinérii, nikdo nebyl motorem...
Druhé pokušení je v diskusích o etice známo pod heslem "kolektivní vina"... Tato teze o kolektivní vině je pokusem učinit zodpovědným celé společenství, kolektiv, společnost... "Národ nemůže být zločincem, jednat mravně Či nemravně, nýbrž pouze jednotlivci tohoto národa. Národ jako celek nemůže být vinným či nevinným, ani v kriminálním, ani v politickém, ... ani v morálním smyslu". (Citace Karla Jasperse).
Třetí pokušení je subtilnější povahy. Pramení z pochopitelného, ba nezbytného požadavku, získat jasno o individuální odpovědnosti na učiněném bezpráví. Otázka zní, kdo se provinil, ať již ve smyslu morálním nebo ve smyslu trestně-právním. Hovoříme v etice nebo také v etické teologii o osobní vině, jestliže bezprávní jednání lze přisoudit nějaké osobě. To znamená zaprvé, jestliže toto může být přisouzeno jednomu či více jednotlivým pachatelům, a zadruhé, jestliže tento resp. tito pachatelé disponují aspoň v malé míře volností pro své jednání a jsou schopni reflektovat jeho zavrženíhodnost. Považuji tento přísně individuální pojem viny za nevyhnutelný...
Zpracování minulosti má také vždy něco společného s přiznáním individuální viny a s trestním postihem individuálních zločinů. Ale to nemůže být vše. Otázku viny nelze celkově zodpovědět tváří v tvář totalitním systémům cestou individuálního přisouzení viny. Pátrání po odpovědných vinících se znenadání zvrhne v hledání obětních beránků, na které společnost naloží veškerou odpovědnost, zažene je do pouště a sama sobě umyje ruce od viny. Nespravedlivé systémy vděčí za svůj vznik a za svoji existenci nikoliv několika málo zločincům, nýbrž především také spleti lhostejnosti, chybějícímu odporu a dobře míněným činům na svoji podporu...
Ve svých Heidelberských přednáškách o "Otázce viny" vytvořil Karl Jaspers právě ze zkušenosti takového spletence vin pojem "metafyzické viny". Jím chtěl vyjádřit, že vedle individuálně přisouditelné morální a kriminální viny existuje široký vějíř forem spoluviny, a že bez pojmu spoluodpovědnost a spoluvina nelze osvětlit odpovědnostní strukturu moderních společností a zejména odpovědnostní strukturu totalitních systémů... Zpracování minulosti, říká Habermas, "nesmí být zaměňováno s existenciálním zpracováním osobní viny a s právní kvalifikací trestných činů".
Zpracování minulé viny je také společenským procesem. Začíná u individuálního pocitu viny, tam, kde společnost, která to všechno umožňuje, strpí a spolučiní, podílí se na odpovědnosti za nespravedlivý systém. Je to tedy také proces inkluzivního sebezkoumání, ve kterém každý, kdo se do něj pustí, je zároveň svým soudcem i obžalovaným...
Vědomé udržování vzpomínek na společnou odpovědnost za bezpráví, odpovědnost, kterou již nelze rozdělit na jednotlivce, lze také označit za solidaritu ve vině. Taková solidarita je pro nalezení identity společnosti nezbytná. Na druhé straně je předpokladem pro sousedské usmíření; předpokladem, nic více. Neboť usmíření samotné je mravním výkonem oběti a jejích potomků...
Příští generace bychom měli s problémem historické viny obejít, generace, které si nemusí vyčítat ani osobní selhání ani zapletení se do nějakých souvislostí s vinou; generace, které již osobní zážitek nespojuje se zatíženou a zatěžující érou dějin a která se již brzy nebude moci dotázat žádných očitých svědků; ovšem i generace, které velmi dobře odhalují nadále zničenou důvěru mezi sousedními národy a které činí zkušenost, že nemohou jen tak za sebou zanechat minulost, za kterou nemohou nést zodpovědnost...
Ten, kdo chce pomoci příštím generacím nalézt jim odpovídající formy vzpomínání a připomínání, musí se vystříhat toho, aby jim sugeroval vinu za minulost. Neexistuje tradice morální viny. Existuje však mnohotvárná, hypotéce podobná tradice následků viny, která příští generace zatěžuje a jim nedovoluje, aby svobodně a nezatíženě tvořily nové kapitoly dějin. Hypotéky - a historická vina má charakter duchovní hypotéky a pozůstalosti - zužují dispoziční pole těch, kteří jsou jejich nositeli.
Bez připomínání ani nemůžeme tušit dřímající nedůvěru sousedů, k jejímž probuzení stačí nepatrný podnět, ani nemůžeme jasně a účinně čelit kolektivně zprostředkovaným výhradám a předsudkům. Bez vzpomínání musí nám chybět ta citlivost, kterou potřebujeme pro budování nového sousedství a pro péči o ně...
Naopak se vzpomínání může stát opět usmiřující silou, abychom personalizovali historii, aby se naše myšlení obracelo k lidem, k těm, kteří se stali symbolem úspěšného soužití a sousedské vzájemnosti, jakož i k těm, kteří jako oběti dějin provinění symbolizují rozpad tohoto sousedství.
Alois Baumgartner