Vyhnání opět jako téma

NÁZOR
Dojmy z návštěvy "Vynucené cesty - útěk a vyhnání v Evropě 20.stoletf v Berlíně.
Ve 20. století museli četné evropské menšiny skupiny obyvatel opustit svá původní bydliště. Řada postižených národků je dlouhá. Hlavní hnací silou byl vypjatý nacionalizmus, který - mnohdy pod záminkou zajištění míru - chtěl vytvořit etnicky "čisté" státy. Jiná vyhnání byla důsledkem rasové nenávisti. Nechyběly a dosud nechybí pokusy o ospravedlnění. Občas si vyhnanci a vyhánějící vzájemně předhazují vinu, podporováni publicisty a historiky, a uzavírají se objektivnímu hodnocení událostí.

Vyhnání Němců po druhé světové válce se konalo s výslovným souhlasem vítězných mocností. Pohrdání historickou situací a redukce vyhnání na formálně-právní problém ztěžují vyjasnění vztahů. Materiální a duševní ztráty, utrpěné před více než půl stoletím, jsou stále předmětem požadavků na návrat, vrácení a odškodnění. Zaměstnávají spolky, politiky a soudy a zatěžují jednoznačně vztahy mezi sousedními národy.
"Vynucené cesty - útěk a vyhnání v Evropě 20.století" - tak zněl název výstavy, která se konala v Berlíně od 11. srpna do 29. října 2006. Pořadatelem byla nadace "Centrum proti vyhánění", dceřiná organizace Svazu vyhnaných (BdV). Předsedkyní nadace je paní Erika Steinbachová, poslankyně Spolkového sněmu a současně prezidentka BdV.

Na výstavě nešlo (navzdory mnohým obavám) jen o vysídlení Němců na konci druhé světové války. Ten "oblouk" byl rozpjat podstatně dále :

• 1915 / 1916 - genocida Arménů

• 1922 / 1923 - vyhánění, masakry a dodatečná mezinárodně-právní legitimizace "výměny obyvatelstva" dohodou z Lausanne s následky pro Řeky a Turky

• od r. 1933 - vyhánění evropských Židů jako ?základní kámen holocaustu"

• 1939 /1947 - vysídlení obyvatel Západní Karélie

• 1939 až 1949 - násilné přesídlování, vyhánění a deportace Poláků, pobaltských národů a Ukrajinců

• 1944 - vyhnání Italů z Jugoslávie

• 1963 / 1964, 1974 - vyhánění jako následek kyperského konfliktu

• 90.léta - války a vyhánění v bývalé Jugoslávii. Příklad -.Bosna a Hercegovina.

Tuto rozmanitost lze v zásadě uvítat. Na druhé straně v omezeném rámci výstavy jen těžko umožňovala precizněji pojednat toto komplikované a vysoce citlivé téma (události, příčiny, následky). Ne vždy byly - jak dále popsáno - plně využity možnosti diferencovaného vylíčení.

Pod nápisem "VYHÁNĚNÍ NĚMCŮ Z ČESKOSLOVENSKA" bylo také zpracováno vysídlení Němců z Čech, Moravy a Slezska (podobným způsobem byl vylíčen i osud německých obyvatel z Polska a zemí východní Evropy). Těžištěm expozice byl text:

"S rozpadem Rakouska-Uherska koncem první světové války vzniklo Československo. Vedle Čechů žilo v novém státě 2,3 mil.Slováků, 1.2 mil. Maďarů a 3,2 mil.Němců, kteří v meziválečné době byli v mnoha ohledech znevýhodněni. K tomu vyvstala otázka práva na sebeurčení. Tváří v tvář této situaci a na základě Hitlerova vyhrožování válkou souhlasily Velká Britanie, Francie a Itálie v Mnichovské dohodě s odstoupením sudetských území Německu.
V březnu 1939 anektovalo Německo Československo a zřídilo "Říšský protektorát Čechy a Morava", spojený s četnými krutostmi nacistické okupační politiky, s útiskem, deportacemi a vražděním Čechů a Židů. Konrádem Henleinem vedená nacionálně-socialistická Sudetoněmecká strana zdiskreditovala v Československu žijící Němce jako antičeské a prohitlerovské.
Po skončení války nastalo vyhánění a násilné přesidlování Němců z Československa ve velkém rozsahu a zvlášť brutálně. Byli transportováni do pracovních a internačních táborů, nemálo jich zemřelo při "divokém" vyhánění nemocemi, hladem, svévolnými vraždami i sebevraždami. Německo obyvatelstvo muselo až do transportu nosit bílou pásku na rukávu s černými písmenem "N" jako ?Němec".
Dekrety prezidenta Edvarda Beneše, v roce 1945 vydané, již v době války připravované a dodnes sporné, nařizovaly zneprávnění a vyvlastnění Němců a Maďarů a posílily v postupimském protokolu akceptované "převedení německého obyvatelstva do Německa". Maďarské obyvatelstvo bylo zčásti vyhnáno do Maďarska, zčásti deportováno do Sudet a zčásti ponecháno ve svém domově. Do roku 1948 musely opustit Československo více než 3 miliony obyvatel."

K tomu byly na ploše 1.5 m fotografie a dokumenty.

Ve srovnání těchto řádek s mnohými projevy z vyhnaneckých kruhů nelze přehlédnout jistou snahu o objektivitu. Přesto je zde několik otazníků :

• Byla to náhoda, že počet českých obyvatel první Československé republiky byl podhodnocen, zatímco počty ostatních skupin obyvatelstva jsou udány přesně? Nebyla zde smazána skutečnost, že Češi oproti každé jiné skupině obyvatelstva představovali výraznou většinu?

• Byli bezpartijní sudetští Němci od ?nacionálně-socialistické Sudetské strany" (SdP) skutečně jen jako ?antičeští a prohitlerovští" zdiskreditováni , tj. uvedeni to špatné pověsti? Nebyli mnozí z nich opravdu takoví? Pocházel frenetický aplaus při vpádu wehrmachtu a při příjezdu ?fýrera" jen od členů SdP? Nevolilo 98,9% z cca tří milionů sudetských Němců při dodatečných volbách do Reichstagu s nadšením Henleina, Hitlera a Franka? - Zde opět byl uplatněn princip ?kolektivní neviny", který je nutno odmítnout stejně jako princip kolektivní viny.

• Byli Němci v ČSR jen ?v mnoha ohledech znevýhodněni"? Nepožívali také mnoha demokratických práv, více než obyvatelstvo v hitlerovském Německu?

• Neexistoval na druhé straně také odpor ze strany sociálních demokratů, komunistů a katolických duchovních?

• Bez zmínky zůstala i skutečnost, že nejméně čtvrt milionu sudetských Němců smělo v zemi zůstat, poté co většina z nich byla nucené přesídlena do jiných oblastí země.

Nějaké diferencování a upřesnění textu ve smyslu výšeuvedených námitek by bývalo možné i v tom prostoru, který byl k dispozici.
Byl organizován nákladný doprovodný program, zčásti s prominentními referenty. Byla nabízena literatura na téma ?vyhnání", vybraná tak, aby odpovídala linii BdV, rovněž byly rozdávány letáčky, vybízející k návštěvě výstavy.
Širokou prezentací měly být zřejmě vzaty argumenty odpůrcům ?Centra proti vyhánění", pro BdV by se jednalo při instalaci trvalé výstavy převážně o vyprofilování německých vyhnanců, především ve vztahu k sousedním státům Polsku a Česku. (Když se člověk dívá na rozdávané letáčky pozorněji, musí vyvstávat pochyby o tom, zdali v plánovaném ?moderním muzejním" ztvárnění budou zachovány proporce stejným způsobem jako v časově omezené výstavě v roce 2006).

Místo výstavy, Palác korunních princů na bulváru Unter den Linden, v bezprostředním sousedství Státní opery a Německého historického muzea, patří k berlínským "dobrým adresám". S výběrem kurátorů a projekčními ústavy měli pořadatelé - jak řekla v úvodním projevu paní Steinbachová - šťastnou ruku. Bylo prezentováno 280 dokumentů, fotografií a dalších památek od 80 zapůjčovatelů. Podle slov paní Steinbachové byla výstava jedinečná ("ojedinělé"). "Nic srovnatelného se dosud nekonalo. Ani v Německu, ani kdekoliv jinde." Nedostatek finančních prostředků zde není pociťován, ačkoliv paní Steinbachová se v nedávném rozhovoru na něj odvolávala, pokud se jednalo o zpracování nacistické minulosti vedoucích funkcionářů BdV.
S výměnou vlády v Německu nalezli bojovníci za zřízení "Centra proti vyhánění" nové a důležité přímluvce. Současná německá spolková vláda a spolkový prezident Kohler výslovně podporují plány BdV a její dceřiné organizace. Přislíbili jen to, že nebudou podporovat požadavky vyhnanců na odškodnění. Polský požadavek, aby tento postoj byl smluvně zafixován, paní Merkelová kategoricky odmítla. Tím sleduje dlouhou tradici CDU od uzavření Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1991, tj. otázky majetku a odškodnění "ponechat otevřené". Ostré protesty z Polska, k nimž se připojili čeští politici, zřejmě nevzrušují ani pořadatele, ani vládnoucí politické kruhy v Německu. SPD, dříve proti centru argumentující, se ve velké koalici s CDU své pozice vzdala. Politické klima ve střední Evropě čeká možná ještě mnohé ochlazení, pokud se pozice BdV a německé vlády nezmění.

Eberhard Kemnitz (překlad M.Váchal)

---