Informator 1/10
I. ČESKÁ ČÁST
Poděkování Ing. Miloslavu Váchalovi
INFORMACE Architekt Hyzler je čestým občanem
Vyroční shromáždění a jarní setkání 2010
Jiří Prager odpouští předsednictvo
Dvácet let Českých setkání
Diktát Eriky Steinbach
Touha po starých časech (Nacismu)
RECENZE Vše o Janu Evangelistu Purkyně
DOKUMENTACE Některá fakta k Svazu vyhnanců (BdV)
Kruh přátel česko-německého porozumění
OHLÉDNUTÍ Bavorsko a Česko (II)
|
Važéní přátele,
=n?mecká strana Kruhu přátel má nové bankovní spojení:
VR-Bank Fichtelgebirge, číslo účtu: 3382087, bankovní směrovací
číslo: 78160069.
=Redakční uzávěrka pro INFORMATOR 2/10 je 15.05.2010.
Sehr geehrte Mitglieder und Freunde,
=ab sofort gilt für die deutsche Seite des Freundeskreises eine neue
Bankverbindung:
VR-Bank Fichtelgebirge, BLZ: 78160069, Konto-Nummer: 3382087.
=Redaktionsschluss für das Heft 2/10 ist der 15.05.2010.
|
I. ČESKÁ ČÁST
PODĚKOVÁNÍ
ING. MILOSLAVU VÁCHALOVI
Třináct let byl pan Váchal jednatelem české části našeho Kruhu přátel. Mimo to spolupracoval s Dr. Kemnitzem jako redaktor Informátora. K naší lítosti se ze zdravotních důvodů musí této funkce vzdát. Zbývá nám jen doufat, že se bude i nadále, i když jen pasivn?, zúčastňovat našich akcí.
Pan Váchal byl stabilní faktor Kruhu ? zatím co se předsedové střídali, on setrval odhodlan? na svém míst?. Byl na n?ho spoleh: když n?co přislíbil, bylo jasné, že to prosadí. Podařilo se mu, aniž by o tom moc mluvil, získat státní podporu pro Informátora , staral se nejenom o redakční obsah a překlady do češtiny, ale i o levný tisk a expedici. Korektn? a úsporn? vedl pokladnu české strany Kruhu. Šetrnost byla jeho zásadou při organizaci každoročního podzimního setkání Kruhu.
Já osobn? jsem s ním m?l občas rozdílné názory ? jednalo se o rozdílnou významnost role sudetských landsmanšaftů, kterou on, podle mého názoru, posuzoval příliš pozitivn?. Tyto politické rozhovory se však nikdy negativn? neprojevovaly v naší spolupráci. Stanovy našeho Kruhu, které nás zavazují k toleranci, určovaly naše společné jednání. Práv? proto budu pana Váchala mimořádn? postrádat.
Co bude dál, to víme jen částečn?. Redakční a logistickou práci v Informátoru převezme spolu s panem dr. Kemnitzem pan Alois Hartl; kdo se ujme role jednatele není ješt? jasné. Nebude pro nikoho lehké, vést tento úřad se stejnou efektivností jako pan Váchal.
Jménem celého Kruhu přátel vyslovuji panu Miloslavu Váchalovi náš srdečný dík za jeho dlouholetou práci.
Helmut Böttcher
Předseda Kruhu přátel
česko-n?meckého porozum?ní
Překlad: B?la Böttcherová
INFORMACE
ARCHITEKT HYZLER JE ČESTNÝM OBČANEM
Pražské noviny MLADÁ FRONTA DNES psali dne 1. února 2010:
Praha 1 ud?lila čestné občanství architektu Josefu Hyzlerovi (87). O ocen?ní pro dlouho-letého předsedu Klubu za starou Prahu rozhodli zastupitelé první m?stské části minulý týden. Architekt, který bydlí na Malé Stran?, se podílel například na rekonstrukci kláštera sv. Anežky České na Josefov? a kostela svatého Vavřince na Malé Stran?.
Kruh přátel z celého srdce blahopřeje čestnému předsedovi.
Helmut Böttcher
VÝROČNÍ SHROMÁŽDĚNÍ
A JARNÍ SETKÁNÍ 2010
Kde? Hotel Merlin, Otakarova 3, 140 00 Praha 4
Kdy? sobota, 17.04.2010 začátek: 14:00 hod.
ned?le 18.04.2010 ukonční: cca. 14:00 hod.
Program
Sobota 14:00 ? 15:30 Výroční zpráva, volba předsednictva
15:30 ? 17:00 Dr. Gerda Plattig, referát: Mezi fascinací a strachem: Setkání s tím, so je nám cizí (N?mecky/Česky)
17:00 ? 17:30 Dr. Otter, referát
17:30 ? 18:00 různé
18:30 - večeře Koliba U pastýřky, B?lehradská 15
(2 min. od hotelu)
Ned?le 08:00 ? 09:00 snídan?
09:30 ? 10:30 projíždka m?stem s historickou tramvají
10:30 ? 11:45 vzpomínky na ukončení války 1945
12:00 ? 13:30 ob?d U Bansethů, Táborská 49, Praha-Nusle
Ceny pro učastníka 25 ? nebo 500 Kč: přenocování v dvoulůžkovém pokoji;
příplatek pro jednolůžkový pokoj 5 ? nebo 100 Kč (jenom omezený počet). Cena bez přenocování: 200 Kč/10 ?.
Vlakové spojení
sobota: z Würzburgu 07:35, z Norimberku v 08:45, z Plzn? 11:10 (v Praze 12:58) / ned?le: z Prahy 15:04 (v Plzni 16:50), z Prahy v 15:30 (v Norimberku 19:15, ve Würzburgu 20:25)
Další informace
tel. nebo e-mail ? Helmut Böttcher, tel. 00420-241 408 435 h.boettcher@seznam.cz
Přejeme příjemnou cestu a krásný pobyt v Praze.
Helmut Böttcher
JIŘÍ PRAGER OPOUŠTÍ PŘEDSEDNICTVO
Z předsednictva Kruhu přátel vystupuje s okamžitou platností ze zdravotních důvodů náš přítel z Furthu im Wald, Mgr. Jiří Prager. Jak nám sd?lil, bude se i nadále účastnit činnosti Kruhu. Předsednictvo výslovn? d?kuje panu Pragerovi za jeho dlouholetou spolupráci a přeje mu ? především zdravotn? ? vše dobré.
Helmut Böttcher
Překlad: B?la Böttcherová
DVÁCET LET ČESKÝCH SETKÁNÍ
?Česká setkání?, vícekrát vyznamenanému projektu pro cesty do České republiky bude letos 20 let. N?mecký předseda našeho Kruhu přátel, pan Helmut Böttcher, blahopřál zakladateli a vedoucímu panu Dr. Aschenbrenerovi:
Milý pane Dr. Aschenbrennere,
když Vám Kruh přátel za vaši záslužnou práci předal vyznamenání Zlaté srdce pro Evropu, cht?l tím zdůraznit, že správná cesta k op?tnému usmíření českých a n?meckých lidí je cesta přímého setkání. Váš 20 let starý koncept se uplatnil úsp?šn?ji, než všechny dobře mín?né projevy, a k tomu Vám srdečn? blahopřejeme. Pokračujte, prosim, dále ve vaší činnosti, a to i ve spojení s našim Kruhem přátel.
S přátelským pozdravem
Helmut Böttcher
Předseda Kruhu přátel
česko-n?meckého porozum?ní
Jednatel Unie pro dobré sousedství
česky a n?mecky mluvících zemí
Překlad: B?la Böttcherová
Eberhard Kemnitz
DIKTÁT ERIKY STEINBACH
Nekonečně vleklý spor o spoluúčasti Eriky Steinbach, předsedkyně Svazu vyhnanců (Bund der Vertriebenen ? BdV), ve správní radě nadace "Útěky, vyhnání, smíření" se zdá být dnem 11. února t.r. u konce. Ovšem můžeme si být jisti, že paní Steinbach se zase brzy objeví tučnými titulky v německých a zahraničních médiích, vždyť jen tak bezdůvodně nebyla nedávno označena za "člověčí jablko sváru" (N. Dieckmann, tagesschau.de 27.11.2009).
Znovu líčit všechny předcházející události na tomto místě nelze. Tedy krátké připomenutí: Z podnětu paní Steinbach byla v roce 2002 založena soukromá nadace s cílem vytvořit "Centrum proti vyhánění" jako "viditelné znamení". To vyvolalo ostré protesty u východních sousedních zemí, zvláště v Polsku, České republice a zčásti u německé veřejnosti, v neposlední řadě kvůli předpokládané jednostranné interpretaci dějin. Za velké koalice CDU (Křesťanskodemokratická strana) a SPD (Sociálnědemokratická strana Německa) musela SPD ustoupit od svého odmítavého stanoviska. Jako ústupek sociálním demokratům za účelem předejít nyní zcela oprávněným obavám z jednostranné orientace a nezatěžovat zbytečně německo-polské vztahy přejala spolková vláda projekt do své režie a zavázala se poskytnout prostory v takzvaném Německém domě (Deutschlandhaus) a převzít financování záměru. Projekt byl začleněn pod Německé historické muzeum v Berlíně. V chystané radě nadace měl Svaz vyhnanců zaujmout tři křesla. Když byla pro tento úkol nominována Erika Steinbach, zdvihla se znovu vlna ostrých protestů z Polska a rovněž vedoucích představitelů SPD a části německé veřejnosti. (Viz také Informator 2/09.) Spolková vláda rozhodnutí neustále postrkovala před sebou, aniž použila zákonné právo veta, anebo seriózně hledala nová řešení (podle metody "odsedět" / "Aussitzen", kterou dovedl k mistrovství bývalý kancléř Kohl). To se změnilo s nástupem nového ministra zahraničí Westerwelle do úřadu, který v zájmu německo-polských vztahů ostře protestoval proti jmenování paní Steinbach a nenechal se bohudíky odnikud ovlivnit. Ale nejen neústupné jednání ministra zahraničí bylo trnem v oku Svazu vyhnanců: paní Steinbach označila původní text zákona o nadaci zčásti jako "diskriminující". Mluvčí její organizace se cítili být v důsledku původních ustanovení "v škrtícím sevření spolkové vlády", z něhož je třeba se osvobodit. Polský historik Tomasz Szarota neviděl v této atmosféře zjevně žádný základ pro objektivní vědeckou práci a na podzim 2009 svou spolupráci ve vědeckém poradním sboru ukončil dříve, než opravdu začala.
To, co veřejnost očekávala vlastně od spolkové kancléřky, vykonala paní Steinbach: chopila se iniciativy a předložila "kompromisní návrh", lépe řečeno, nadiktovala s neslýchanou opovážlivostí spolkové vládě celý balík podmínek s tím, že se vzdá natrvalo (?) křesla v radě nadace, pokud budou tyto podmínky splněny. Již po hodinovém rozhovoru (podle FAZ ? Frankfurter Allgemeine Zeitung) vláda její "návrhy" ochotně a téměř kompletně převzala. Výhledově byla přislíbena nezbytná změna již usneseného zákona o nadaci.
Všechny německé opoziční strany protestovaly semknutě a ostře proti uzavření takového nečistého obchodu (Kuhhandel). Levicový deník nadepsal svou zprávu trefným titulkem "Steinbachová předvádí vládu".
Spolkové vládě zbývá jen nepatrná možnost vlivu, neboť oproti požadavku paní Steinbach nadace zůstává organizačně pod střechou Německého historického muzea v Berlíně.
Paní Steinbach nebude v radě nadace. (S jistotou bude v pozadí tahat za nitky.) Paní Steinbach za sebe prohlásila, že nadace bez ohledu na rezignaci na její nominaci "celkově získá". V čem spočívá tento zisk?
Spolková vláda se vzdává svého práva na odvolání, omezuje se pouze na roli investora.
Členové rady nadace už v budoucnu nebudou jmenováni spolkovou vládou, nýbrž voleni spolkovým sněmem, pravděpodobně ne jednotlivě, ale na základě připraveného uzavřeného seznamu, což východním Němcům trapně připomene volby v NDR. Tak se dalekosáhle zabrání tomu, aby parlament zamítal schvalování nevhodných jednotlivců.
Rada nadace je rozšířena na 21 členů, což její práci stěží zefektivní. Svaz vyhnanců získá 6 křesel oproti třem. Obě velké církve a Ústřední rada Židů obdrží po 2 křeslech. Spolkový sněm může jmenovat 4 členy rady. Po jednom zástupci jmenuje ministerstvo zahraničí, ministerstvo vnitra a kulturní pověřenec spolkové vlády, další 2 členy stanoví jiné svazy.
Státní tzv. Archiv spisů o vyrovnání břemen v Bayreuthu se svými informačními prameny se má připojit k nadaci, tedy rovněž se vymanit z vlivu státu.
Výstavní plocha bude zvětšena z 2200 na 3000 metrů čtverečních, veškeré náklady nese vysoce zadlužený stát, v němž miliony občanů, převážně dětí, žijí na hranici chudoby a z finančních důvodů jsou vyloučeny z kulturního života.
Pokud se týče možnosti ovlivňovat činnost nadace a obsah plánované stálé expozice, byl ? na první pohled ? větší počet zástupců Svazu vyhnanců v nadační radě kompenzován zvýšením počtu zástupců dalších institucí. Při důkladnějším náhledu je ovšem zřejmé, že Svaz vyhnanců získá mnohem větší vliv, než dává tušit šest křesel. Je nutno počítat s tím, že mezi členy nadační rady jmenovanými vládními stranami, církvemi, spolkovým sněmem a spolkovými ministerstvy se najdou sympatizanti či dokonce členové Svazu vyhnanců nebo s ním spřažených landsmanšaftů. Svaz vyhnanců dosáhne většiny už tím, když se mu podaří získat na svou stranu jen pět z ostatních 15 zástupců. To by nemuselo být tak těžké. Je pravděpodobné, že poslanci CDU spolkového sněmu jednají v duchu Svazu vyhnanců, a to, že to členové CSU dělají, je jisté.
Ředitel nadace, Dr. Manfred Kittel (47), současně profesor v Řeznu a Mnichově, zůstává ve funkci. Pro tisk se vyjádřil obezřetně: "Budeme muset žít s politickým rozhodnutím, bez ohledu na to, jestli jsme z toho šťastní, nebo ne." Ve své knize "Vertreibung der Vertriebenen?" ("Vyhnání vyhnanců?") z roku 2006 kritizuje, že v posledních desetiletích s kritikou landsmanšaftů nastal nárůst odcizení (kdysi ? E.K.) východního Německa. Recenzentovi z Frankfurter Allgemeine Zeitung připomínají Kittelovy postoje dobu, kdy útěky a vyhánění a rovněž vzpomínky na (někdejší) německý Východ byly nasazeny jako politické zbraně v boji za územní požadavky, tedy období studené války. Recenzent "Frankfurter Rundschau" kritizuje, že Kittel roli revizionistické ideologie a postoje landsmanšaftů vynechává. Podle tiskových zpráv spatřuje Kittel hlavní význam nadace v "práci na deficitu německé kultury paměti". Logicky pak ? oproti původnímu tvrzení ? má těžiště plánované stálé expozice spočívat v historii vyhnání Němců. To by jistě lahodilo sluchu paní Steinbach a jejích přívrženců. "Citlivě ztvárněná" má být také plánovaná "vložka do prezentace nacionálněsocialistických zločinů a druhé světové války jako historických příčin vyhnání Němců". Budeme zvědavi, jestli tato část expozice bude představovat víc než jen alibi pro pojetí role Německa jako oběti a víc než jen uchlácholení pro německou a mezinárodní veřejnost.
Překlad: Eva Břicháčková
Helmut Böttcher
TOUHA PO STARÝCH ČASECH (NACISMU)
?Naší ctí je věrnost? ? tímto heslem převzatým ze středověkého feudalismu se esesáci podřizovali svému vůdci. Vzorem jim byla německá legendární postava Věrný Eckehart, který je také kmotrem titulu časopisu ("Der Eckart") takzvaného Österreichische Landsmannschaft (rakouského landsmanšaftu). Ale nejen to: Tento časopis, který předstírá, že zastupuje i práva odsunutých (vysídlenců), se zřejmě cítí cele povinován tou starou věrností k vůdci. Jak uvádí "Schriftleiter" (německý nacistický výraz pro šéfredaktora), odlišuje se tím "blahodárně od charakteru jednotného, politicky korektního tisku". Má pravdu: Tento časopis se natolik odlišuje od běžného tisku, že dokonce "Sudetendeutsche Zeitung" (Sudetoněmecké noviny) oproti "Eckart" působí jako sudetoněmecký SPIEGEL.
"V destrukci jazyka" (míní se přirozeně jazyk německý), podle schriftleitera Helmuta Müllera, "vidí mezinárodní kořistníci (- jak píše na jiném místě, označuje tím "americký imperialismus" a "světové židovství" -) šance, jak se přiblížit svému cíli neomezené moci."
Müller v tom rozpoznává "strategii spálené země". (Spálená země - to přece známe z doby, kdy se ještě mluvilo správně německy.) Ale dnes, pokračuje dále, přispívá "porážka z roku 1945 a licoměrný antifašistický obušek k odmítání vlastní kultury" - a to, že dnes většina Němců a Rakušanů vidí rok 1945 jako rok osvobození, tedy neznamená nic jiného než úpadek německé kultury.
Facit: "Eckart" volí výrazy ze slovníku nelidskosti, v tomto duchu perverzní žurnalisti z týdeníků "Völkischer Beobachter" a "Stürmer" soustruhovali své věty. Kdo ještě dnes užívá taková slova jako "Weltjudentum" a "Gesinnungsterror", zůstává v zajetí žargonu nacistů. Mimochodem: Kdyby už ve třetí říši existovaly počítače, nazýval by se e-mail ?E-Post? a homepage "Heimseite", tak jak dnes v listu "Eckart". A Česká republika, jak je to u téměř všech odsunutých zvykem, se přirozeně nazývá "Tschechei" a ne Tschechien.
Když jde o téma proti Izraeli a antifašismu, neberou si věrní kamarádi časopisu "Eckart" servítky. Kritizují: "Od roku 1945 bylo vyplaceno rakouským obětem fašismu 589 milionů euro" a konstatují: "Téměř sedmdesát procent Němců se zlobí, že jsou jim ještě dnes vytýkány nacistické zločiny proti židům." Za zlem, které číhá všude, stojí "Weltjudentum" a jeho rozhodující zástupci, kteří "prosazují díky mozku a chuzpe a za podpory své německé lobby zájmy Izraele v Německu." To takoví lidé jako Göring byli z jiného těsta. Jak uvádí "Eckart", byl to "barokní světák", který před spojeneckým tribunálem v Norimberku narostl ještě jednou do "vrcholné formy" a vystupoval coby "inteligentní, cynický, ale zároveň filosofující bojovník do poslední chvíle" ? jedním slovem: jako vzor. Jeho nástupci by mohli být nejspíše pánové Haider a Blocher, jak to vidí časopis. Zde je nutno poznamenat: Kdo prezentuje v kladném smyslu muže, jako je Göring, očividně nic nenamítá proti tomu, že jsou popírány válečné zločiny Němců a vraždy milionů Židů, Poláků, Rusů a jiných lidí. Stojí jako věrný vazal (a "šiky pevně semknuty") za starými zločineckými ideály.
A nenávidí světové židovstvo. Čtenářský příspěvek to odvážně potvrzuje, když konstatuje, že osobnosti jako Diana, Franz Josef Strauss, Uwe Barschel, Jürgen Möllemann nezemřely v důsledku nehody nebo sebevraždou, nýbrž? A jen když to nejde zastřít, míní pisatel dopisu, hmátne "se" (můžete hádat, kdo je tímto "ono se" míněn) veřejně po vraždě, jako u Kennedyů a dalších.
Po přečtení časopisu "Eckart" jsou důležité dvě věci: neprodleně si umýt ruce a pak vyzvat zákonodárce ve Vídni, aby zakázali pravicový radikální spolek Österreichische Landsmannschaft a jeho časopis. Nikdo by se neměl nechat ošálit tím, že ta či ona teze takovýchto lidí může také mimo scénu pravicového radikalismu padnout na úrodnou půdu. Pro všechny ostatní však platí: Pryč od nibelungské věrnosti jakýmkoli ideologiím, přihlasme se k humanistickým ideálům osvíceného světa.
Překlad: B?la Böttcherová
RECENZE
VŠE O JANU EVANGELISTU PURKYNĚ
Ten, kdo je znalý, uznává význam velkého fyziologa
Dokonce i mezi vzdělanými Čechy (pokud to nejsou lékaři), a stejně tak mezi Němci, někdy zavládne nejistota, když mají říci něco o Janu Evangelistu Purkyně (Purkinje). Každý ví, že univerzita v Ústí nad Labem založená v roce 1991 nese jeho jméno a že hrál významnou roli v medicíně, ale v čem tato role spočívala, to vědí nanejvýš znalci.
Jeden z těchto odborníků, fyziolog Karl-Heinz Plattig z Erlangenu, jenž má úzké vazby na Čechy, kde se v Bílině v roce 1931 narodil, se rozhodl popsat zevrubně Purkyňův život a dílo v rámci "Zpráv ze zasedání Fyzikálně lékařské společnosti v Erlangenu" / "Sitzungenberichte der Physikalisch-Medizinischen Sozietät zu Erlangen" (Nová řada, sv. 11, sešit 3, 2009 / Neue Folge, Band 11, Heft 3, ISBN 978-3-7896-0443-0, cena 12 eur resp. 200 Kč). Líčí nejen životní dráhu velkého lékaře, nýbrž zaznamenává také akribicky jeho rozsáhlé objevy v medicíně; přitom se Plattigovi daří psát podivuhodným způsobem tak, že i laik pochopí pro něho poněkud obtížné pojmy (Purkyňova vlákna, Purkyňův zárodečný měchýřek, vrstva Purkyňových buněk atd.). Text navíc doplňují kresby a četná vyobrazení.
To, co činí tuto malou knížku tak zajímavou a životnou, je láskyplné podání, jakým nám autor vědce přibližuje; nejde tu přitom pouze o jeho lékařské objevy, nýbrž o člověka, který vedle své badatelské práce byl českým vlastencem a členem českého zemského sněmu, zasadil se o stavbu Národního divadla v Praze, ovládal několik jazyků, překládal Schillerovy básně, znal a ctil Goetha, miloval nade všechno svou rodinu. Když roku 1869 v Praze zemřel, nebylo dosaženo jeho politického cíle ? českého národního obrození, ovšem jeho proslulost ve vědeckém světě byla již tehdy zajištěna.
Kdo by se chtěl o osobnosti Purkyně dozvědět více, měl by si Plattigovu knížku opatřit, může ji číst v němčině nebo (v dobrém překladu) v češtině. A kolegové spřízněných filozofických fakult, především filologové, se mohou při četbě Plattigova textu něčemu naučit: tak dokonalou a čistou němčinou umí psát snad jen přírodovědec.
Helmut Böttcher
Překlad: Eva Břicháčková
DOKUMENTACE
NĚKTERÁ FAKTA K SVAZU VYHNANCŮ (BdV)
Svaz vyhnanců (Bund der Vertriebenen - BdV) je zastřešujícím svazem organizací německých vyhnanců. Vznikl v roce 1957 sloučením několika organizací. Předsedkyní BdV je od roku 1998 Erika Steinbach.
V prvních letech byli ve vedoucích pozicích BdV činní někteří zatížení příslušníci SS a NSDAP, mezi nimi Hans Krüger, předseda BdV a spolkový ministr. Musel odstoupit pod tlakem veřejnosti (viz Informator 4/06). Zpracování této temné minulosti předsedkyně Erika Steinbach zprvu kvůli nedostatku finančních prostředků odmítla, poté výhledově přislíbila. Výsledky nejsou veřejnosti dodnes k dispozici.
BdV usiloval mj. o návrat vyhnanců do bývalého sudetského území a o vrácení, resp. náhradu zkonfiskovaného majetku. Zpočátku v souladu s politikou spolkových vlád Německa se svaz obrátil rozhodně proti politice Východu spolkových vlád vedených SPD (Sociálně demokratická strana Německa) a proti dohodám uzavřeným s východními sousedními zeměmi, které jsou základem současného mírového uspořádání ve střední Evropě.
Struktura BdV se pohybuje na dvou úrovních: Jedna část členů je organizována bezprostředně v 16 zemských svazech. Druhou úroveň tvoří 20 landsmanšaftů se svými členy připojených k BdV coby zastřešujícímu svazu. Oficiálně udávaný celkový počet 2 miliony členů bývá z nejrůznějších stran zpochybňován. Podle vysoce aktuálního telefonického průzkumu agentury DPP (Deutsches Presse Portal) z roku 2010 u zemských svazů je ve skutečnosti evidován počet 550 000 členů (zdroj: Wikipedia).
BdV a jeho podorganizace byly (65 let po vyhnání) podporovány podle Federálního zákona o vyhnancích značnou měrou ze spolkových prostředků. V roce 1995 příspěvky obnášely 3,5 milionu DM, do členských svazů plynulo 320 000 DM. Červeno-zelená vláda zredukovala příděly mezi lety 2000 až 2004 (zdroj: Wikipedia). V současné době podle zpráv Bayerischer Rundfunk (Bavorského rozhlasu) z 22.11.2009 dotace obnášejí 900 000 eur ročně, s připočtením podpory projektu ve výši ca 1,2 milionu eur. Spolkové země platí další příspěvky.
Někteří členové BdV (včetně připojených landsmanšaftů) bezesporu přispěli k porozumění se sousedními zeměmi, z nichž pocházejí, tím že navázali kontakty ve svých někdejších bydlištích a podpořili tam různé projekty.
Přesto vztahy k našim sousedům zatěžují ještě stále požadavky na právo na vlast, tedy na návrat "do luhů a domu předků", jak to definoval někdejší mluvčí Sudetoněmeckého landsmanšaftu Johann Böhm. Totéž platí o požadavku vrácení někdejšího majetku, resp. odškodnění za ztráty na majetku.
Tyto požadavky narážejí znovu a znovu na odpor u polské veřejnosti a zatěžují vztah k Německu, vedoucí až k výskytu nacionalistické hysterie v některých médiích a určitých politických kruzích. Také v Česku jsou neustálým podnětem pro kritický pohled na německo-české vztahy a pro přetrvávající nedůvěru v širokých kruzích obyvatel vůči Němcům.
Obzvláště negativně na polsko-německé vztahy zapůsobilo dosud odmítnutí souhlasu paní Steinbach v roce 1990 se smluvním stanovením hranice Odra-Nisa mezi Německem a Polskem. Stejný účinek mají její výhrady k přijetí Polska do EU a její výpady proti politice spolkové vlády pod vedením kancléře Schrödera směřující k dorozumění. Odpovídajícím způsobem ostré byly reakce zvláště z Polska. Mezinárodní rozruch vyvolalo založení organizace "Preussische Treuhand" ("Pruská svěřenecká správa"), instituce pro navrácení zkonfiskovaného majetku vyhnanců za spolupůsobení funkcionářů BdV. Teprve ostré protesty z domova i zahraničí přiměly BdV distancovat se od této organizace.
Zjevně znervóznělá protesty polské, české a německé veřejnosti a zklamaná odmítnutím Schröderovy vlády zasadit se o požadavky BdV se paní Steinbach pokusila na "Dnu vlasti" 2004 učinit spolkovou vládu zodpovědnou za ? dle jejího názoru ? neřešenou "otázku majetku a odškodnění". "Všechny příležitosti v minulých letech docílit řešení vyjednáváním byly trestuhodně promeškány. Zbývá tedy ? pouze vnitrostátní řešení. ? Experti na mezinárodní právo ozřejmili, že ? otázka majetku a odškodnění se neodvratně stala pro Německo otázkou vnitrostátní." Viděno bez obalu to znamená, že německá spolková vláda má splnit požadavky odškodnění místo sousedních zemí.
Na základě tohoto vyzvala paní Steinbach při téže příležitosti členy svého svazu ke změně kursu v otázce navrácení zkonfiskovaného majetku a odškodnění. Se zřetelem k žalobám vyhnanců u různých soudů v souvislosti s jejich někdejším majetkem prohlásila: "A pokud i ti nejneústupnější obránci otázky majetku po výměně všech argumentů řeknou, že jim v konečném důsledku jde jen o princip, pak řeknu: Milí přátelé, na principech se také můžeme urajtovat až k smrti. Protože já ale chci to nejlepší pro zájmy našeho osudového společenství, nikdy se na takovou rozhrkanou kobylu neposadím a ani posadit nenechám. ? Z Německa jedině spolková vláda má možnost postarat se o řešení. Jsem ochotna jít až k materiálnímu nulovému řešení a shodnout se na konstruktivních řešeních, pokud povedou ke smíření" (zdroj: "Sudetendeutsche Zeitung" / "Sudetoněmecké noviny" z 10. září 2004). Dodnes zůstává otevřené, zda členové BdV a připojené landsmanšafty se zdánlivým vzdáním se navrhovaným paní Steinbach jsou zajedno.
Protože extrémně zadlužené spolkové vlády, tedy ty dřívější a současná, nemají ani možnost ani právo splnit požadavky paní Steinbach z peněz "nevyhnaných" daňových poplatníků, je dnes, po šesti letech, vše při starém. Požadavky stojí ještě pořád mezi Německem a jeho východními sousedy a otravují atmosféru, i když nejsou žádné vyhlídky na to, že budou někdy splněny. Dokonce přestože naši sousedé reagují mírně, nejistota zůstává a s ní stále se vyskytující výbušniny a munice k nacionalistickým výpadům.
Jak se staví landsmanšafty, a to především ty, které se rekrutují z někdejších obyvatel Polska a České republiky, k návrhům paní Steinbach? Na veřejnost pronikne máloco, buď se nic neproslýchá, anebo tomu nadregionální média nepřikládají žádný význam. Pohled na internetové stránky některých landsmanšaftů ukazuje, že u nich nemůže být ani řeči o odvolání nebo modifikacích jejich tradičních požadavků. Dokonce jsou vznášeny nároky na polské území:
Sudetoněmecký landsmanšaft si klade stále stejně za hlavní úkoly poskytnutí práva na vlast (Heimatrecht) a vrácení majetku, resp. odpovídající odškodnění (viz Informator 4/09).
Slezský landsmanšaft (Schlesien) požaduje rovněž právo na vlast a materiální nápravu "protiprávního jednání v souvislosti s vyhnáním".
Pomořanský landsmanšaft (Pommern) trvá nejenom na právu na vlast. Požaduje bez ohledu na smluvně ustavenou linii Odra-Nisa "překonání rozdělení domovského území Pomořany". Tím s jistotou není míněno připojení německého Předního Pomořanska (západně od Odry) k polskému Zadnímu Pomořansku (východně od Odry), nýbrž naopak přičlenění polského území k Německu.
Sestavil a komentoval: E. Kemnitz
Překlad: Eva Břicháčková
KRUH PŘÁTEL ČESKO-NĚMECKÉHO POROZUMĚNÍ
Stanovy spolku ( výňatek)
Účel a zásady spolku:
Účelem spolku je podpora spolupůsobení a porozumění mezi Čechy a Němci.
?
Zvláštní úkoly Kruhu přátel:
- Aktivní partnerství mezi německými a českými členy a přáteli, rodinné kontakty, dopisováni a podobně.
- Společné (dvoujazyčné) kulturní aktivity, setkání, přednášky, slavnostní akce, kursy
a podobné.
- Veřejné publikování názorů, dopisy politikům, přednášky o neměcko-českých
vztazích a podněty k regionálnímu partnerství .
- Spolupůsobení s jinými sdruženími podobného smýslení, dvojité nebo korporativní
členství (také vzájemné).
- Podpora při výuce německého, pp. českého jazyka, objasňováni starých kulturních
a lidských vzájemností, pokusy o řešení přetrvávajicího neporozumění mezi národy.
Dodatek k stanovám spolku
Cíle Kruhu přátel:
Kruh přátel česko-německého porozmění si klade za úkol podporovat dle svých sil smíření ve společné životě lidí. To platí zcela obecné při pohledu na globální a evropské problé-
my, ale obzvláště v užším smyslu při utváření česko-německých vztahů v naší středo-evropské oblasti.
...
Světonázorová propast, kterou vytvořilo desetiletí šovinismu v srdci Evropy a která přinesla všemu lidu jen škodu a utrpení, má být šetrné a přátelsky, ve znamení vzájemné úcty překlenuta a vyplněna. Ke splnění tohoto úkolu jsou povoláni zvláště Němci a Češi, kteří staletí žili spolu v Čechách a na Moravě a kteří vybudovali nesčetné přátelské svazky a vztahy,
...
Nejvyššim cílem Kruhu přátel je motivovat své členy rozhovory, výměnou dopisů a jinými činnostmi k naslouchání a přemýšlení o názorech a argumentech druhého s trpělivostí a ochotou k porozuměni, bez předsudků a bez rozepří. Takto má vzniknout most, po němž by bylo možno jednoho dne přejít jistou nohou bez nebezpečí nebo starosti z neporo-zuměni a osočováni. Bez upřímné diskuse to nemá smysl a spravedlivé porozmění není ložné.
Kruh prátel nechce ani bojovat ani se hádat, chce být příkladem a přesvědčit. Všechny aktivity předpokládají, aby zájmy všech lidí byly vyvážené a nebyly z jedné strany činěny požadavky, které by druhou stranu nepřiměřeně zatěžovaly a poškozovaly. Společné problémy mohou být řešeny uspokojivě jenom společně, aby nemohla vzniknout nová nesvornost.
Porovnání nejdůležitějšího obsahu stanov Kruhu přátel (Freundeskreis) se stanovami Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL, Sudetendeutsche Landsmannschaft) (viz Informator 4/09) vykazuje jednoznačně zásadní odlišnost cílů a postupů obou organizací. V protikladu k Sudetoněmeckému landsmanšaftu Kruh přátel zaměřuje své úsilí na porozumění a smíření Němců a Čechů. Neklade nijaké podmínky, nečiní si nijaké nároky, přestože mnozí z německých zakládajících členů v Čechách a na Moravě přišli o svůj domov a majetek a mnoho českých partnerů a jejich rodin trpělo za německé okupace, dílem v německých koncentračních táborech. Naopak Sudetoněmecký landsmanšaft si stanovuje splnění svých ustavičných hlasitě pronášených požadavků jako podmínku ke smíru s českými sousedy. Většina členů Kruhu přátel je tudíž toho názoru, že politika Sudetoněmeckého landsmanšaftu česko-německému porozumění a smíření škodí, a proto ji odmítá.
Sestavení a komentář: E. Kemnitz
Překlad: B?la Böttcherová / Eva Břicháčková
OHLÉDNUTÍ
Roční období neznají ?hodinu nula?
stejně jako ji nezná plynoucí čas dějin.
Budoucnost obou
je obsažena již v minulosti.
Nikdo neunikne této souvislosti.
Proto vzpomínejme.
Porozumění dějinám musí sahat
dále než sahá vlastní životopis.
Richard von Weizsäcker
Alois Hartl
BAVORSKO A ČESKO (II)
Jak Bavorsko zkřížilo české velmocenské plány
Bavorští vévodové a císař proti Otakaru II. - Boj o Rakousko
Král Otakar II. je pro Čechy jedna z nejvýznamnějších postav jejich dějin. U mnohých vyvolává ale jeho jméno opravdu žalostné pocity. Skoro se mu totiž podařilo povznést trvale České země na úroveň velmoci ? ale právě jenom skoro. Tyto ctižádostivé plány zmařil totiž první habsburský císař a ne naposled i dva bavorští vévodové.
Příběh začíná vlastně už ve 12. století. Fridrich Barbarossa si chtěl usmířit Welfy a vrátit Jindřichu Lvovi Bavorské vévodství. Kvůli tomu museli být odškodněni Babenberkové, kteří tehdy vládli v Bavorsku. 1156obdrželi Východní marku, odstoupenou od Bavorska, jako vlastní vévodství. Tak vzniklo Rakousko.
Jen o 90 let později Babenberkové vymřeli. Zmatky, týkající se následnictví, ukončil český král Václav smělým útokem. Vpadl do země a jmenoval svého syna Otakara zemským držitelem. 1251 převzal Otakar Rakousko do vlastnictví a byl stavy zvolen vévodou. Bylo mu tehdy 19 let. V následujícím roce se oženil s padesátiletou sestrou posledního babenberského vévody ? jistě jen proto, aby legitimoval hodnost rakouského vévody.
1253 zemřel český král Václav a jeho syn převzal jako Otakar II. Korunu. Panoval v Čechách, na Moravě a v Rakousku a volně spravoval největší území v celé říši. Oprávněně se mohl cítit jako nejmocnější říšský kníže a budoucí císař.
Především také proto, že se zdálo, že jeho velký rival je oslaben. 1255 si synové Otty II. rozdělili mezi sebe rovněž mocné Bavorské vévodství. Ludvík II. vládl v Horním Bavorsku a ve Falci a Jindřich VIII. v Dolním Bavorsku. Toto zdánlivé oslabení Bavorska znamenalo ale ve skutečnosti ještě větší vliv v říši. Jako zákonní dědicové svého otce převzali totiž oba bavorští vévodové falckou kurfiřtskou hodnost a byli oprávněni volit příštího císaře.
Snad Otakar II. tušil, že dodatečný bavorský hlas by se mu při volebním shromáždění mohl stát osudným a napadl proto 1257 Dolní Bavorsko. Jindřich VIII. obdržel od Ludvíka II. ozbrojenou pomoc a bratři, mezi kterými nebyly vždy přátelské vztahy, porazili českého krále u města Muehldorf. Otakar musel ve městě, které patřilo k arcibiskupství salcburskému, hledat útočiště a pokorně prosit o bezpečný návrat do Čech.
Dokud nedošlo roku 1273 po smrti slabého Richarda von Cornwall konečně k volbě císaře, nikdo nepočítal s Rudolfem Habsburským. Majetky Habsburků, ležící v oblasti severního Švýcarska a Alsaska, byly malé a nesouvisely spolu.
Rudolf byl však zkušený válečník a důsledný přívrženec říšské myšlenky. Ta určovala např., že země, jejíž panovnický rod vymřel, by měla připadnout zpátky císaři a jako léno znovu udělena.
Přesně proti tomu se Otakar II. při získání Rakouska prohřešil. Jen svou vlastní volbou za císaře by si byl mohl dodatečně udělit rakouské země lénem. Tomu právě ale chtěli kurfiřti zabránit a zvolili Rudolfa Habsburského. Svým vlastním hlasem se pokusil Otakar volbu Habsburka zmařit, ale dodatečný bavorský kurfiřt přinesl Rudolfovi potřebný 7. hlas. O jeden den později byl první Habsburk korunován římsko- německým králem. Císařskou hodnost sice neměl od papeže obdržet, ale na jeho autoritu v říši to mělo sotva nějaký vliv.
Hned po svém zvolení začal Rudolf žádat o navrácení neprávem nabytých říšských lén. Tak odebral Otakarovi rakouské země a udělil je lénem, podobně jak to Čech sám pro sebe plánoval, vlastním synům. Tak byl položen základní kámen pro pozdější habsburskou říši.
Pokusy Otakara, dobýt zpátky válečnými prostředky rakouské země, tragicky ztroskotaly roku 1278. Ačkoliv Rudolfovo vojsko na Moravském poli co do počtu zaostávalo za vojskem českého krále, zvítězilo pomocí jedné finty. Rozhodující úder, při kterém Otakar sám našel smrt, vedli rytíři ukrytí na vinici. Taková lest byla ve středověku přísně posuzována a pokládána za ne rytířskou.
Mnozí proto označují bitvu na Moravském poli za konec středověku. V každém případě ukončila české velmocenské plány. A na tom se podílelo vydatnou měrou i Bavorsko prostřednictvím Ludvíka II. jako důležitého spojence Rudolfa Habsburského. K záchraně cti bavorského vévody musí byt zdůrazněno, že nástrahu rytířů řídil ne on, nýbrž jistý Ulrich II.von Kapellen.
Konec krále Otakara
Je to Grillparzerův objev, že se první žena Otakarova v předvečer bitvy zasazovala o mírové řešení. Na Moravském poli padlo 12000 českých rytířů. Mrtvé tělo Otakarovo bylo strašně zohaveno, domněle akt odplaty jednoho korutanského rytíře. Nad vší pochybnost odstranit vinu na smrti Otakara, nechal Rudolf jeho zohavené tělo po 30 týdnů vystavit ve Vídni