Informator 3/09
I. ČESKÁ ČÁST
ROZLOUČENÍ
NEKROLOG NA RUDOLFA KÜCHLERA
Ve večerních hodinách 23.července 2009 zemřel ve svých 78 letech po dlouhé a těžké nemoci dlouholetý člen a bývalý předseda Kruhu přátel česko-německého porozumění, pan Rudolf Küchler.
Od svého vstupu do našeho Kruhu byl vždy velmi aktivní a nadšený pro myšlenku německo-českého porozumění. Ten elán si uchoval až do posledních fází svého činorodého života. Vzpomínám si, že kdykoliv zaslechl českou píseň, zvlhly mu oči. Český folklor a Čechy vůbec miloval. Společně s již zesnulým zasloužilým členem Kruhu přátel Oskarem Köglerem tvořili vynikající tandem. Práce Kruhu přátel a jeho hlavní obsah ? porozumění mezi Čechy a Němci ? propagoval úspěšně i v médiích ,neboť ovládal dobře nejen svoji mateřskou němčinu, nýbrž i český jazyk. Jeho velkou zásluhou bylo navázání přátelských vztahů Němců a Čechů v regionu Würzburg, odkud také pocházela většina německých členů Kruhu přátel. Jeho úsilí bylo též oceněno propůjčením Ceny města Würzburgu. Byl velkým a nadšeným organizátorem různých akcí mezi Čechy a Němci, a proto také se každoročně účastnil zářijové pouti z Klenčí pod Čechovem do Furth im Wald ? také proto, aby si poslechl svoji oblíbenou Chodovanku.
Je smutné, loučit se s člověkem, jakým byl Rudolf Küchler, vzpomínka na něj zůstane navždy živá. Kruh přátel česko-německého porozumění ztrácí v jeho osobě nadšeného přímluvčího porozumění mezi Čechy a Němci. Jménem obou předsedů a všech členů Kruhu vyslovuji jeho ženě Ingrid a celé rodině Küchlerově moji upřímnou soustrast.
Čest jeho památce!
Bohumil Řeřicha
OPUSTILA NÁS PANÍ INGEBORG MENSCHIK
Tento INFORMATOR se stal smutným sešitem. Teprve nyní se k nám dostala zpráva, že 26.června tohoto roku, jeden měsíc před Rudolfem Küchlerem, zemřela ve svých 80 letech paní Ingeborg Menschik. Od začátku byla činná v Kruhu přátel, z toho po více let jako jednatelka.
Ale byla víc než to. Zatímco z myšlenek Dr.Kotrby vyplynuly teoretické základy Kruhu přátel, paní Menschik podstatně formovala cíle naší práce. Ještě v posledních letech, potom so se stáhla zpět z aktivit Kruhu, aby v jejich bytě v Bad Reichenhall s láskyplnou trpělivostí pečovala o svého nemocného manžela ? také on byl přátelskou oporou našich snah ? užívali s ní někteří z nás telefonický kontakt, aby si vyžádali její radu.
Víc než všichni ostatní členové ztělesňovala paní Menschik pospolitost Němců a Čechů. Mluvila německy s akcentem brněnských Němců a mluvil česky jako brněnští Češi. Její srdce tlouklo pro její moravskou vlast. Že Němci byli z této vlasti vyhnáni, zařadila si ? při všem osobním postižení ? historicky správně, viděla vinu u nich a ne u Čechů. A už vůbec nechtěla, z principu, protože Brno je hodně vzdáleno od Sudet, být jmenována ?sudetská Němka?. Věřila v právo na vlast, ale nebyla to pro ni prázdná fráze jako pro landsmannšafty: praktikovala toto právo tím, že navštěvovala svou vlast tak často, jak jen to bylo možné. Když to ještě zdravotní stav jejího muže dovoloval, toulala se po celé dny Prahou, chodila do jejích divadel a muzeí, navazovala kontakt s lidmi a byla při tom šťastná.
Paní Menschik obohatila náš život. Nikdy na ni nezapomeneme a s plným respektem uchováme její památku.
Helmut Böttcher
Pozvánka
na Podzimní česko-německé setkání 2009
Předsednictvo Kruhu přátel česko-německého porozumění zve členy a příznivce Kruhu na Podzimní česko-německé setkání 2009 (dále jen PS 2009), které se bude konat ve dnech
17. - 18. října 2009 ve Stříbře a v Kladrubech.
Navržen je tento rámcový program :
- den
- 11.00 - 12.00 prezentace účastníků v restauraci ?Zlatý Kalich? (viz plánek města)
- 12.00 - 13.30 společný oběd
- 13.30 - 14.30 ubytování, individuální program
- 14.30 - 16.00 vlastivědná vycházka po městě s odborným výkladem
- 16.00 - 17.00 odpolední káva, diskuze
- 17.00 - 18.30 přednáška na téma ?Historie soužití Čechů a Němců na Stříbrsku?
- 18.30 - 19.30 společná večeře
- 19.30 - ? přátelské posezení s diskuzí o dalším výhledu činnosti Kruhu přátel
-
- den
- 8.00 - 9.00 společná snídaně
- 9.00 - 9.30 vyklizení pokojů
- 9.30 odjezd objednaným autobusem do Kladrub
- 10.00 - 11.00 prohlídka kláštera a chrámu Santini-Aichla v Kladrubech, poté návrat
- do Stříbra
- 12.00 - 13.30 společný oběd a rozloučení
Poznámka : uvedené časové údaje jsou orientační.
Pokyny pro účastníky :
Zájemci o účast na PS 2009 se přihlásí jakoukoliv formou (písemně- na přiloženém tiskopise, telefonicky nebo faxem- 377 422 665, popř. e-mailem vera.knetlova @ cz nebo bohureri @ seznam.cz), nejpozději do 30.9.2009. Na pozdější přihlášky lze brát zřetel jen výjimečně.
Vložné účastníků je stanoveno ve výši 500 Kč/os resp. 20?/os., a to za předpokladu, že
Kruh obdrží dotaci od Česko-německého fondu budoucnosti, o kterou požádal. Pokud tuto
dotaci neobdržíme, mohou náklady činit až 1.000 Kč/os.
Vložné zahrnuje část nákladů na ubytování ve standardních dvoulůžkových pokojích včetně snídaně, dále dvakrát společný oběd a jednu společnou večeři (nápoje hradí každý účastník sám), dále dopravu objednaným autobusem ze Stříbra do Kladrub a zpět a vstupy do památkových objektů. Při použití jednolůžkového pokoje zvyšuje se vložné o 350 Kč na osobu. Doprava do místa PS 2009 je ? jako vždy ? individuální, na vlastní náklady. Účastníci, kteří přijedou vlakem, mohou použít k jízdě na místo prezentace taxi (kontakt 603 830 580 nebo 603 174 395)), neboť veřejná autobusová doprava v relaci nádraží ? město v této časové poloze o sobotách nejezdí.
POCTY
M.Váchal
DŮSTOJNÁ SLAVNOST
V pátek 12.června 2009 konala se v pražském evangelickém kostele sv.Martina ve zdi neobvyklá slavnost. Za účasti početné rodiny, přátel a zástupců církevních i světských organizací byla panu ThDr.Jiřímu Josefu Otterovi předána cena ?Zlaté srdce pro Evropu? Kruhu přátel česko-německého porozumění, jejímž iniciátorem a donátorem je Dr.Walter Kotrba, pražský rodák a zakladatel Kruhu. Zároveň byla představena německá verse nejnovější knihy oslavencovy "Za mřížemi a dráty také trochu jinak", vydané r.2008, kterou autor napsal na základě vlastních zkušeností. (V němčině "Hinter Gitter und Stacheldraht auch ein wenig anders").
Celá slavnost měla velmi důstojný rámec i průběh, mimo jiné i díky varhanním preludiím a postludiím v podání nizozemského varhaníka Dr.Peter Morée a několika hudebním intermezzům v podání dámského australsko-českého dueta Beth Cooper (irská harfa) a Eva Klestilová (kytara).
Program zahájil úvodním pozdravem tajemník ekumenického oddělení ČCE Mgr.Gerhard Frey-Reininghaus, jenž pak dvojjazyčně uváděl celý pořad, jehož jednotlivé body byly proloženy procítěným zpěvem a hudbou obou zmíněných dam. Poté jednatel Kruhu přednesl laudatio pro pana J.J.Ottera, načež předseda Kruhu ? za velkého potlesku všech přítomných ? předal ?Zlaté srdce pro Evropu? a diplom oslavenci, jenž pak poděkoval vřelými slovy za udělení ceny zástupcům Kruhu a také za organizaci této krásné slavnosti všem, kteří se na ní podíleli. Nato zástupce Českobratrské církve evangelické Mgr.Miloš Rejchrt pronesl blahopřání jménem církve evangelické a Msgr.Anton Otte jménem církve katolické. Tím byl zdůrazněn také ekumenický charakter celé slavnosti. Zvlášť výmluvná i dojemná byla slova Msgr.Otte o "nošení dříví do lesa" v případě udělení "Zlatého srdce pro Evropu" Jiřímu Josefu Otterovi, neboť "on už jedno zlaté srdce má , a to srdce vlastní".
V další části slavnosti došlo k prezentaci nejnovější knihy J.J. Ottera "Za mřížemi a dráty , také trochu jinak" v jejím německém vydání. Krásnou modlitbu s velmi působivým textem sv.Františka z Assisi pak pronesla německá farářka Andrea Pfeifer a hned poté přítomní věřící se pomodlili "Otče náš / Vater unser" každý ve svém mateřském jazyce. Následovala starodávná evangelická společná píseň "Nuž Bohu děkujme / Nun danket alle Gott", kde se střídaly sloky německé s českými. Na závěr požehnali společně všem přítomným Frank Leßmann Pfeifer za církev evangelickou a Msgr. A. Otte za církev katolickou. Po skončení slavnosti byli přítomní pozváni k občerstvení, které připravil německý sbor evangelické církve.
Jak již bylo konstatováno úvodem, celá tato mimořádná slavnost nanejvýš důstojným způsobem oslavila našeho dalšího nositele ceny
"Zlaté srdce pro Evropu". Předsednictvo Kruhu přátel česko-německého porozumění vyjadřuje poděkování všem, kteří se na její přípravě a průběhu podíleli.
M.Váchal
LAUDATIO PRO PANA JIŘÍHO JOSEFA OTTERA
Student Karlovy univerzity i Assembly´s College v Belfastu, politický vězeň , farář a senior sboru Českobratrské církve evangelické, doktor teologie, překladatel, externí lektor němčiny, spisovatel ? a také nestor našeho Kruhu přátel česko-německého porozumění - tím vším kromě jiného byl a je pan Jiří Josef Otter, rodák z Plzně (*1919).
Za svého působení v Mariánských Lázních i v Praze udržoval četné styky s německými hosty z obou tehdejších německých států. Pro ně sepsal informační knížky o dějinách křesťanství v českých zemích a později i průvodce Prahou po stopách české reformace.
Po založení Kruhu přátel česko-německého porozumění stal se jeho členem a napsal pro něj řadu knih o česko-německém soužití. Za všechny jmenujme "Úděl česko-německého sousedství v zrcadle společných dějin" / "Das Los der deutsch-tschechischen Nachbarschaft" (1995), "Tschechen von Deutschen umarmt" / "Češi v německém objetí" (1996 resp. 1997), Češi a Němci také spolu / Tschechen und Deutsche auch miteinander (2000 resp. 2001).
Zatím posledním literárním dílem J.J.Ottera je kniha nazvaná "Za mřížemi a dráty také trochu jinak" (2008), vyprávějící především o nuceném pobytu autora a jeho otce v německých věznicích za druhé světové války.
Svým životem a dílem pan Jiří Josef Otter přispěl a stále i ve svém požehnaném věku přispívá ke vzájemnému porozumění mezi Čechy a Němci.
Udělení ceny "Zlaté srdce pro Evropu" panu ThDr. Jiřímu Otterovi je správnou volbou a symbolickým uznáním významu jeho dlouholeté práce pro zlepšení česko-německých vztahů.
INFORMACE
Bohumil Řeřicha
JAK JSEM SE NAUČIL CHODIT DO LIDIC *
V roce 1993 jsem se stal členem Kruhu přátel česko-německého porozumění, vědom si toho, že nové utváření česko-německých vztahů bude velmi důležité pro vzájemné soužití obou ná-rodů, ale i pro vstup novodobé České republiky mezi demokratické státy Evropy. Moje myšlení nezatěžovalo žádné antiněmectví. Tolerance, vzájemné porozumění a pochopení historických chyb na obou stranách, které vedly k tragickým událostem, ovlivňovaly a nadále ovlivňují můj pohled na česko-německé vztahy. Důležité pro mne bylo především přiznání německé viny vůči českému národu Synodou evangelické církve v Německu ze dne 7.11.1996** a oboustranné přiznání k vlastní vině ve společné česko-německé deklaraci ze dne 21.1.1997.
V roce 2002 při příležitosti 60.výročí lidické tragédie, jak němečtí tak čeští členové Kruhu přátel jednomyslně souhlasili s vysazením mladého dubu a umístěním pamětní desky k uctění památky nevinných obětí této tragické události. Mohl jsem pak sledovat, jak mladý doubek se má čile k světu. Na návrh našeho člena Ing.Škrábka v r. 2007 při 65.výročí zasadil náš Kruh za účasti nynějšího ředitele Památníku Lidice Dr.Červencla a ministra zemědělství Ing. Petra Gandaloviče mladou lipku. Rozhodujícím zlomem, který mne naučil chodit do Lidic, bylo navázání kontaktů s Památníkem Lidice. V dubnu 2008 byla společně s Kruhem přátel, Památníkem Lidice a městem Tangermünde uspořádána výstava ?Karel IV. v Braniborsku? , která již předtím slavila úspěch v Sasku-Anhaltsku, kde právě v letech 1375 - 78 Karel IV. pobýval. Hlavním iniciátorem a tvůrcem výstavy byl náš německý člen Dr. Eberhard Kemnitz spolu s ředitelkou Městských muzeí v Tangermünde paní S.Brückner. Od této chvíle jsem měl příležitost několikrát Lidice navštívit, ať už při příležitosti návštěvy představitelů italského města Bucine, kde poblíž v San Pankrazu se odehrála podobná tragédie jako v Lidicích. Vrcholem byl pro mne seminář proti neonacizmu a xenofobii, který uspořádal Památník Lidice na podzim roku 2008 s velkou morální podporou současného předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR M.Vlčka. Při každé příležitosti jsem neopomenul jen chvilkou pohlédnout na zdravě rostoucí, naším Kruhem zasazené, mladou lipku a starší doubek. Od té chvíle cítím, že místo lidické tragédie, navzdory nacistickým zločincům, kteří chtěli toto místo navždy vymazat z mapy světa, žije. Po odstranění megalomanského železného monstra se po nové úpravě stalo skutečným symbolem, bez ideologického nánosu. ?Dvorní? spisovatel lidického památníku Přemysl Veverka mluví o zvláštním fluidu, které i já zde cítím.
27.března jsem měl tu čest zúčastnit se zahájení sezóny v Památníku. Při této příležitosti byly zahájeny výstavy o ohlasu Lidické tragédie v tehdejší době ve světě a o tragédii, ke které došlo ke konci války v Javoříčku na Moravě, za účasti předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR M.Vlčka a europoslankyně J.Bobošíkové. Pro mne se stalo naprosto novým zjištění, jaký ohlas měl hrůzný čin v Lidicích ve světě, kdy se v dalekých zemích pojmenovávala místa názvem Lidice anebo narozené dívky dostávaly jméno ?Lidice?. Šokující
byla informace ?duchovního otce? a ?dvorního? historika Dr.Stehlíka, že nacisté poprvé tento jejich hrůzný čin medializovali. Jak jakákoliv totalistická propaganda lže, dokumentoval Dr.Stehlík na prohlášení nacistů, že ?lidické ženy budou odvezeny do koncentračního tábora Ravensbrück?, ovšem veřejnosti zamlčeli, že s dodatkem ?na doživotí?. Jak zrůdné, že si mysleli, že jejich nadvláda tu bude navždy. Ještě zločinnější bylo ujišťování o lidických dětech, které měly být předány na řádnou převýchovu a přitom jich 82 bylo zavražděno v pojízdných plynových komorách v Chelmnu. A právě sousoší těchto 82 dětí, vytvořené po dvacetileté práci sochařkou paní Chytilovou, je pro mne osobně (při každé návštěvě se mi vyhrnou slzy do očí) naprosto unikátní, nadčasové a nedoceněné dílo. Výraz, který vdechla sochám paní Chytilová, je naprosto fascinující a nemůže nikoho nechat bez pohnutí. Vzpomněl jsem si na vynikající dílo režiséra Lanzmanna ?Šoa?, kde protagonisté vyprávějí o židovských občanech, kteří již před plynovými komorami stáli nazí a s výrazem tragické úzkosti, vědomi si svého konce, samovolně vykonávali své tělesné potřeby. I ve výrazu soch
nebohých lidických dětí je znát výraz nejistoty a smrtelné úzkosti. Měl jsem možnost mluvit s dcerou dnes již zemřelé paní Chytilové a přirovnal jsem dílo její ?mami?, jak se říká po plzeňsku, k dílu Michelangela Buonarottiho ?Delfín vynáší utopeného chlapce na svých ploutvích?, které je umístěno v dnešní petrohradské Ermitáži. Výraz tváře utonulého chlapce
a výraz delfína, který si myslí, že ho zachránil, mi právě připomínají mistrovství nedoceněného díla paní Uchytilové.
Závěrem velmi krásného dne na zahájení sezony v Lidicích 27.3.2009 bylo pokřtění knihy Přemysla Veverky "Poutníkův lidický průvodce" , kterou křtili tvůrce, nakladatel pan Somr jako předčítač úryvku z knihy, a předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR M.Vlček. Ve své krátké řeči Přemysl Veverka nezapomněl zdůraznit, že kniha je také výzvou, abychom neopomenuli varování před soudobým hajlujícím nebezpečím, které bylo hlavní příčinou lidické tragédie. Pro mne osobně byla velice sympatická přítomnost předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR M.Vlčka, který této akci věnoval tři hodiny svého drahocenného času. Měl jsem možnost být v jeho přítomnosti též při příležitosti shora zmíněného Semináře o neonacizmu a xenofobii v r.2008, kdy v Poslanecké sněmovně vysvětloval zahraničním účastníkům 1,5 hodiny chod této instituce.
Při prohlížení fotek zastřelených mužů v Javoříčku byli mezi zastřelenými i J.Vlček st. a J.Vlček ml., který se nápadně podobal předsedovi PS Parlamentu ČR. Na dotaz mi M.Vlček odpověděl, že jeho otec měl příbuzné v Javoříčku. Sympatické bylo, že nezdůrazňoval tuto situaci a neupozorňoval na ni, vědom si této tragické události. Uvědomil jsem si, jak důležitá je pro politika normální slušnost a skromnost. Nemusím sympatizovat se soc.demokracií, ale pan M.Vlček je pro mne slušný člověk.
Toto je mé vyznání v nesouvislém a možná i diletantském stylu, jak jsem se naučil chodit do Lidic. Dnešní Památník v Lidicích však vděčí za fluidum, které vyjadřuje, jeho zaměstnancům. Chtěl bych poděkovat především Dr.Červenclovi, jehož práce je naprosto nenahraditelná; jen mimochodem : Kruh přátel česko-německého porozumění ve spolupráci s Památníkem pořádá od loňského roku Koncerty duchovní hudby. Chtěl bych poděkovat pánům Gaunerovi a Ing.Marinovovi, panu Fousovi z Lidické knihovny a hlavně ženskému zázemí tohoto ?podniku?, protože bez nich, a může být ředitel zlatý, nemůže úspěšný podnik fungovat. Samozřejmě zvláštní dík patří "dvornímu" spisovateli Přemyslu Veverkovi a "dvornímu" historikovi Dr.Stehlíkovi. Mým přáním v skrytu duše bylo, když jsem se poprvé s panem ředitelem Dr.Červenclem setkal, aby se Památník Lidice stal skutečným poutním místem i v křesťanském slova smyslu, vždyť původním Lidicím vévodil kostel, a aby se stal
Památníkem pro všechny země Evropy jako memento nezapomínání, ale také proti všem totalitním režimům.
V závěru knihy "Poutníkův lidický průvodce" s úsměvem druhá poutníkova polovina dodává : "Jestlipak víš, proč se sem rád vracím" Protože Památník Lidice nepředstavuje jenom muzeum, příslušné exponáty a dokumenty, ale je to živá a žijící instituce. Historie si tady podává ruku se současností, a to je přece důvod k návratům, nemyslíš?? I já se sem rád vracím a chtěl bych se dožít doby, kdy mladý německý doubek a česká lipka se budou přibližovat svými větvemi jako symbol česko-německého porozumění.
* vyšlo ve Zpravodaji obce Lidice v dubnu 2009, pro INFORMATOR nepatrně upraveno a zkráceno.
** text této deklarace přineseme v některém z příštích sešitů
Eberhard Kemnitz
NOVÁ ŠETŘENÍ K MASAKRU V POSTOLOPRTECH
Zastřelení nejméně 783 německých obyvatel ze Žatce a okolí v Postoloprtech v červnu 1945 patří k nejhorším zločinům během tzv. "poválečných excesů".
Již v r.1947 na základě anonymního oznámení Ministerstvu národní obrany byla ustavena zvláštní parlamentní komise, která provedla na místě šetření a dospěla ke konkrétním výsledkům. Exhumované ostatky zastřelených a ubitých byly z větší části zpopelněny. Umístění zbytků popela není do dnešního dne definitivně vyjasněno. Výsledky šetření nebyly již dále sledovány, také v důsledku převzetí moci komunisty v r.1948.
Článek českého novináře Davida Hertla, otištěný v lounském listu "Svobodný hlas" o událostech v Postoloprtech, vzbudil v r.1995 velkou pozornost. V r.1997 zaslal Ludvík Vaculík spolu s dalšími pražskými občany podnět Vrchnímu státnímu zastupitelství České republiky. Byl odmítnut s poukazem na "amnestijní zákon". Poté hrálo toto téma v českých médiích stále nějakou roli. I velké deníky o tom psaly. Dokonce vznikla i divadelní hra a byla uvedena na scému ("Porta Apostolorum").
Myšlenka zřízení pamětní desky obětem z Postoloprt byla intenzivně sledována především pozůstalými těchto obětí a bývalými občany Žatce. Paní Reiff jako členka Kruhu přátel vystoupila v r.2003 s prosbou vůči Kruhu, aby tuto myšlenku v její realizaci podpořil, neboť její otec byl jednou z obětí. Avšak deska věnovaná výlučně německým obětem nalezla jen malou podporu. Souhlas byl vyjádřen pro kompromisní řešení, krátký text, který by připomněl německé i české obětí násilí v letech 1938 až 1945. Pan Bohumil Řeřicha, český předseda našeho spolku, byl pověřen k navázání kontaktu s místními úřady v Postoloprtech. Osobně je několikrát navštívil, ale setkal se vždy s odmítavým postojem městských radních, dokonce mu bylo spíláno a obdržel i ?zlé? dopisy. Bohumil Řeřicha poskytl několik rozhovorů velkým deníkům (viz INFORMATOR 2/05 a 4/05). Mezitím rozjitřil spor o pamětní desku city v celostátním měřítku a rozdílné názory panovaly i v našem Kruhu přátel (viz INFORMATOR
3/08 a 4/08). Bohumil Řeřicha tu naději, že ten památník přece jen bude, nevzdal. Vyhlídky na to jsou nyní lepší než kdykoliv předtím.
Údajně pod veřejným tlakem zahájil v r.2006 úředník Pavel Karas ze žatecké policie znovu vyšetřování, které však již bylo zastaveno. Za hlavní viník považuje Vojtěcha Černého a Bohuslava Marka. Vraždu pěti chlapců ve věku 12 ? 15 let lze tehdejšímu štábnímu kapitánu Vojtěchu Černému konkrétně prokázat. Pachatelé již nemohou být potrestáni, jsou dávno mrtví. I když nová šetření nemají žádné právní důsledky, přínosem k vyjasnění minulosti jsou v každém případě.
Překlad : M.Váchal
Eberhard Kemnitz
VÝSTAVA O KARLU IV. V TANGERMÜNDE A BERLÍNĚ-GATOWĚ
Výstava "Karel IV. , císař na Labi a Havole" městských muzeí Tangermünde a Kruhu přátel česko-německého porozumění existuje ve dvou vyhotoveních, která jsou o tomto létě vystavována souběžně. Obě místa prezentace jsou názvu výstavy hodna. Hradní muzeum v Tangermünde a historický špýchar v Berlíně-Gatowě na Havole.
V Tangermünde je výstava součástí oslav k 1000. výročí existence města. Gatow, kdysi samostatná ves, náleží nyní s asi 5000 obyvateli k městskému obvodu Spandau na západním okraji hlavního města Spolkové republiky Německo. Velmi aktivní občanské sdružení ?Förderverein historisches Gatow im Museumsdorf Gatow e.V.? úspěšné usiluje o zachování starých vesnických objektů a o kulturní život v místě. Předseda Ulrich Reinicke zná naši výstavu z Českého centra v Berlíně " učí se tam česky" a zorganizoval výstavu ve svém bydlišti (mezitím se stal členem našeho Kruhu přátel).
Dne 12.června 2009 se konala vernisáž výstavy ve Staré sýpce. (Jedná se o objekt, jenž byl před několika lety pečlivě zrestaurován a za přítomnosti vrchního starosty spolkového hlavního města Klause Wowereita předán k užívání veřejnosti).
Autor výstavy ve své úvodní řeči vysvětlil, jak výstava vznikala, a vyzdvihl její význam pro regionální i obecné německo-české dějiny. Zdůraznil význam znalosti společné německo-české historie pro porozumění obou národů. Následovala živá diskuze.
Překlad : M.Váchal
Redakční uzávěrka pro INFORMATOR 4/09 je 15.10.2009
OHLÉDNUTÍ
Roční období neznají "hodinu nula",
stejně jako ji nezná plynoucí čas dějin.
Budoucnost obou
je obsažena již v minulosti.
Nikdo neunikne této souvislosti.
Proto vzpomínejme.
Porozumění dějinám musí sahat
dále než sahá vlastní životopis.
Richard von Weizsäcker
Eberhard Kemnitz
PŘED 635 LETY PŘISTOUPILO BRANIBORSKO K ČESKÉ KORUNĚ
15.srpna 1373 Smlouvou z Fürtstenwaldu započalo panování Karla IV. ve všech čás-tech Marky braniborské, , také ve Staré Marce. Jako římský císař udělil v říjnu 1373 svému nezletilému synovi Václavu (*1361) titul markraběte a vládl zemi jako poruč-ník svého dvanáctiletého syna.
7.září vtáhl do Tangermünde a obsadil hrad. (Město slaví tuto událost tradičně lido-vou slavností, jejímž vyvrcholením je příchod ?císaře?). Tehdy braniborské město se stalo hlavním a oblíbeným sídlem císařovým. V posledních letech svého života trávil více času v Tangermünde než v Praze.
Od té doby, co Karel IV. v roce 1373 převzal vládu v braniborských regionech, zlep-šovala se katastrofální politická a hospodářská situace. Z Čech sem plynuly peníze na obnovu zpustošené země. Nový vládce si získával stále větší důvěru měšťanů, du-chovních i venkovského obyvatelstva, postupně také uznání šlechty.
Před 635 lety, v květnu 1374, rozhodlo se 40 braniborských měst pro užší sounáležitost s Čechami. Již 28.května rozhodli zástupci českých a braniborských stavů v Gubenu dobrovolné připojení Marky braniborské ke Království českému pro všechny časy.
29.června 1374 potvrdil Karel IV. na hradě v Tangermünde jakožto nejvyšší lenní pán Svaté říše římské v tzv. Listině o sjednocení erbů příslušnost Braniborska ke Království českému a k ostatním zemním, ?které k témuž království a ke Koruně české náležejí?. Za tímto účelem konal se pompézní hradní sněm. Význačné duchovní i světské osobnosti u českých i německých zemí se zúčastnily tohoto sněmu.
Císař Karel byl u cíle: získáním Braniborska a jeho začleněním do svazku zemí Koruny české se jeho domácí moc významně posunula k severu a upevnila. Skutečně byla nyní více než čtvrtina užšího říšského území pod přímým vlivem Lucemburků. Lucemburkové nyní disponovali dvěma ze sedmi kurfiřtských hlasů Svaté říše římské (Braniborsko a Čechy). Které měly největší význam pro volbu a udržení moci římského (německého) krále.
Vznešený pojem ?Koruna česká? či ?Země Koruny české? znamenal více než Království české a platily od roku 1329 pro celý rozsah lucemburského panství. Materiálním symbolem byla Svatováclavská koruna. (Karlem IV. ustavený kult této koruny platí až do dnešních časů. Dnes jen zřídka se konající veřejné prezentace korunovačních klenotů jsou stále významnou společenskou událostí pro naše české sousedy.)
Země Koruny české byly lenními a rodinnými svazky v různé míře vázány k ?ústřední zemi?, k Čechám, zůstávaly však samostatné. Braniborsko jako Morava, slezská knížectví, Horní Falc a několik menších zemí náleželo k tzv."vedlejším zemím" Koruny české. Dnes je těžko představitelné, že dnešní milionové město Berlín, německé spolkové hlavní město, universitní města Frankfurt nad Odrou, Postupim či
Chotěbuz, významné průmyslové město Brandenburg na Havole a mnoho ostatních známých míst byly kdysi po mnoho desetiletí podřízeny Koruně české.
Nastolení klidu a míru v nově získaném markrabství bylo obtížným úkolem, který Karel IV. řešil především diplomatickými prostředky. Pořádal "soudní sněmy", rozhodoval procesy a spory "silou svého jasného rozumu", jak napsal tangermündský kronikář Pohlmann.
Karel IV. nechal v r.1375 po českém vzoru založit pro velké části Braniborska tzv.Zemskou knihu v latině. Některé daně byly na jejím základě vybírány až do 19.století. Zvlášť důležité to bylo pro získání objektů a příjmů, prodaných, darovaných či zastavených předchozími wittelsbašskými markrabaty. České či pražské groše (původně 3,9 gramů stříbra) byly společně s různými domácími mincemi dány do oběhu a staly se za Karlovy vlády upřednostňovaným platebním prostředkem. Jeden český groš měl přibližně stejnou hodnotu jako 7 stendalských feniků.
Karel IV. používal umění jak známo jako nástroj prezentace osobní a státní moci také v Braniborsku. Svůj hrad v Tangermünde nechal ? po vzoru Pražského hradu a hradu Karlštejna ? honosně vyzdobit. Bohužel jen části této výzdoby přežily třicetiletou válku. Příklady umění ovlivněného Čechami nalézají se ještě dnes v dómu a v Muzeu chrámové nadace v Brandenburgu na Havole, v dómu na Havelbergu, ve Frankfurtu nad Odrou, v Rathenowě, v klášterním kostele Jericho a na jiných místech.
Významný vliv měla Karlem IV. v r.1348 založená Pražská univerzita. Četní mladí muži ze všech braniborských regionů tam studovali. Mnoho biskupů k Braniborsku příslušejících diecézí získalo své vzdělání v Praze.
29.listopadu 1378 , v 63. roce svého života, císař Karel IV. v Praze zemřel. Tím skončilo v Braniborsku krátké období míru a rozmachu, avšak nikoliv příslušnost ke Koruně české.
18. října 1377 aktualizoval Karel IV. na hradě Tangermünde svoji závěť, která upravovala rozdělení jeho majetku mezi jeho syny a synovce. Václav byl od r.1363 českým, od r.1376 do r.1400 také římským (německým) králem. Zikmund obdržel velkou část Braniborska a tím i hodnost kurfiřta. Příslušnost k Zemím Koruny české zůstala zachována.
Zikmundovi bylo 10 roků, když se v r.1378 stal markrabětem a kurfiřtem v Braniborsku. Přechodně za něj vládli měnící se úředníci. Těžiště lucemburské politiky, kterou určil ještě Karel IV. , však spočívalo jinde : Zikmund se měl stát králem uherským a polským. Již v r.1382 opustil Braniborsko navždy.
Zikmund zastavil roku 1388 Braniborsko za 500.000 zlatých guldenů svým bratrancům Joštovi a Prokopovi z Moravy. Nikdy nemohl tuto zástavu proplatit, a tak král Václav IV. věnoval tuto zem jako léno moravskému markraběti Joštovi, vzdělanému, avšak moci- a peněz chtivému muži. Ten se tímto stal markrabětem a kurfiřtem braniborským. Země i nadále zůstávala součástí svazku "Zemí Koruny české". Jošt se v Marce zdržoval jen krátkodobě, aby zde sháněl peníze. Četná města, části země a jiný majetek byly opětně zastavovány. Loupežnictví a neklid nabyly katastrofálních rozměrů. Skutečnými pány v zemi byli loupeživí rytíři. Jošt ve své chamtivosti dokonce sjednával s nimi obchody.
V lednu 1411 zemřel markrabě Jošt. Vládu v Braniborsku převzal opět Zikmund. Panoval nejen v Uhersku, ohrožovaném Turky, byl v r.1410 zvolen i římským (německým) králem. Z toho plynoucí povinnosti mu nedovolily najít si čas pro jeho totálně zpustošené kurfiřtství.
Braniborské stavy naléhaly na změny v Marce. Tak v r.1411 dosadil Zikmund jako správce norimberského purkrabího Friedricha VI.z Hohenzollernů. Ten uznal Lucemburky a Korunu českou za řádné a přirozené dědice Marky braniborské, neboť český král Václav IV. uplatňoval práva Koruny české. V r.1412 nastoupil Friedrich svůj úřad. Na koncilu kostnickém v r.1415 byl jmenován markrabětem a kurfiřtem Braniborska. V případě jeho smrti bez dědiců nebo volby králem mělo markrabství i kurfiřtství připadnout zpátky Lucemburkům. Tito si kromě toho vymínili právo zpětného odkupu za 400.000 guldenů. Nikdy však nebyli s to, aby tuto obrovskou sumu zaplatili. Zikmund v r.1417 opět věnoval Friedrichovi Marku braniborskou v léno. Tentokrát to učinil jako římský (německý) král bez nároku na odkup jakož i na jiné lucemburské požadavky.
Tím skončila po 43 letech navždy příslušnost Braniborska ke Koruně české. Purkrabí Friedrich VI. se stal kurfiřtem Friedrichem I. Až do roku 1918 vládla dynastie Hohenzollernů v Braniborsku a později i v Prusku. Většina slezských korunních zemí byla ztracena v r.1742 pruskou anexí. Poslední ?Země Koruny české?, Čechy, Morava a rakouská část Slezska, vytvořily v r.1918 západní část Československé republiky.
*Zkrácená verze celostránkového ilustrovaného článku v deníku "Stendaler Volksstimme" ze dne 16.4.2009.
Překlad : M.Váchal