Informátor 4/08
POCTY
Helmut Böttcher
JOSEF ŠKRÁBEK DOSTÁVÁ ZLATÉ SRDCE PRO EVROPU
16. Vzpomínková pouť z Klenčí do Furthu, opět perfektně organizovaná a vedená Jürgenem Köglerem, měla dva vrcholné okamžiky. Kouzelné počasí pro putování a propůjčení ceny ?Zlaté srdce pro Evropu? našemu členovi, spisovateli a humanistovi Josefu Škrábkovi. Mnoho českých a německých účastníků přišlo po závěrečné bohoslužbě do Kolpinghausu ve Furthu, takže slavnostní předání ceny nalezlo i patřičný ohlas. Po úvodních slovech ?hostitele? Jürgena Köglera ocenil Helmut Böttcher zásluhy Škrábkovy, především s poukazem na již proslulou knihu ?Včerejší strach? a na skutečnost, že Škrábek dokáže obtížný německo-český vztah interpretovat z pohledu postižených z obou stran, aniž by přitom propadl černobílému vidění mnoha jiných autorů.
Alois Hartl poté přečetl v další části INFORMATORA otištěné laudatio, v němž ve formě odpovídající Škrábkovu dílu hovoří samo za sebe. Josef Škrábek poděkoval po převzetí ?Zlatého srdce? filosofickými úvahami, které ? navzdory obtížnému obsahu ? nalezly pozorné publikum (viz str.3 tohoto sešitu). Všichni řečníci pronesli své projevy v obou jazycích.Mezi posluchači chyběl zástupce vedení města, zato přišli jiní návštěvníci, zčásti zdaleka, za všechny jmenujme paní Kristinu Jurosz, předsedkyni s naším Kruhem spřátelené Německo-české společnosti v Bayreuthu. . Zástupci německého velvyslanectví by bývali rádi přijeli, jak mi sdělili, avšak museli z časových důvodů bohužel svoji účast odřeknout.
Na tomto místě a především tváří v tvář letošním laureátům této ceny ? Lence Reinerové, faráři Johannesu Johnovi a nyní Josefu Škrábkovi ? se mi jeví nutné, aby Kruh přátel znovu poděkoval panu Dr.Kotrbovi, ?vynálezci? a sponzorovi Zlatého srdce ; tato cena je nejen poctou oceněným osobnostem, ale přispívá i k tomu, aby naše cíle více než dosud byly stavěny do zorného pole veřejnosti.
Alois Hartl
LAUDATIO PRO JOSEFA ŠKRÁBKA
německé matky a českého otce. Studoval politické a hospodářské vědy, avšak na počátku 50. let z politických důvodů odepřeno ukončení studia. Uvalení sedmiletého vězeňského
trestu kvůli členství v křesťansko-demokratické straně ukončilo v r.1958 jeho profesní dráhu jako podnikového ekonoma. Publikovat mohl po následné amnestii jen krátce během Pražského jara jako redaktor jednoho časopisu a autor politicky nezávadných povídek, než ho roky tzv. normalizace donutily, Těší nás, že dnes můžeme udělit čestné vyznamenání ?Zlaté srdce pro Evropu? panu Ing.Josefu Škrábkovi. Tímto vyznamenáním oceňuje Kruh přátel česko-německého porozumění práci osobností, které se veřejně významně zasloužily o porozumění mezi národy, jmenovitě o česko-německé.
Relativně pozdě byli zainteresovaní čtenáři v Čechách a v Německu upozorněni na publicistické práce Josefa Škráíbka. Rozhodující podíl na tom měla společensko-politická situace v socialistickém Československu. Škrábek se narodil v r.1928 ve Valči jako syn tak jako mnohé jiné, pokračovat ve vnitřní emigraci.
Možnost obrátit se k širšímu publiku se Josefu Škrábkovi otevřela teprve po politickém převratu v roce 1989. Nejdříve jako autor novinových článků mohl brzy přesvědčit knižní nakladatelství o kvalitě svých textů. ?Pohladit slovem? (2005), ?Slovem proti srsti? (2008) a ?Včerejší strach? (2002) / ?Die gestrige Angst? (2006) vyšly ve třech větších knižních vydáních. Z nich především posledně jmenované vyvolaly ve veřejnosti velký zájemi.
Škrábek sám nazývá ?Včerejší strach? autobiografickou esejí s podtitulem ?Němci a Češi ? obtížné sousedství ve středu Evropy?. Český deník MF Dnes hodnotí dílo jako ?Kolážovitý náhled na to, jaké to bylo?..?. Petr Pithart, předseda českého senátu, hovoří o ?knize mimořádně věrohodné a působivé? a Václav Havel ji doporučuje každému, ?kdo by chtěl nalézt důkladnější informace bez předsudků o našich společných dějinách?. Také německý tisk věnuje publikaci mnohostrannou pozornost. V deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung se píše o vroucnosti jazyka, s níž Škrábek jako nikdo předtím napsal tělem a duší vlastní a české dějiny. Dr.Goldhammer v Akademii oceňuje knihu jako ?příspěvek ke smíření Čechů a Němců? a Ota Filip, recenzent novin Passauer Neue Presse, chválí text prostě jako ?velkolepou knihu?.
?Včerejší strach? vyšel zatím v Německu ve druhém vydání, v České republice dokonce již ve třetím. Pro knihu, jejímž tématem je německo-česká minulost, obtížné a k tomu ještě polarizující téma, je to pozoruhodný úspěch. Ještě víc stojí za povšimnutí, že Škrábkovy reflexe se těší oblibě v naprosto protikladných kruzích, jak německých tak českých, jak konservativních tak liberálních, jak politických tak náboženských.
Škrábek sám možná po to dává na jednom místě knihy vysvětlení : ?Pravda je dobrá a nezbytná, ale často nestačí?. Historické bádání si klade nárok nalézt objektivní pravdu, což je dnes samozřejmé. Od 18. století požadoval racionalizmus objektivizaci světa a tím také objektivizaci historického popisu. Přitom byl výklad dějin po staletí přiřazován jiným pojmům : Aristoteles nazývá historický popis ?portrétujícím? a tím se blíží literatuře. A také francouzský matematik a filosof Jean Baptiste d´Alembert, jako osvícenec důkladně seznámený s pojmy ?rozum? a ?objektivita?, nepodřizuje historický popis nikterak racionálním kategoriím, ale spíše pojmu ?la mémoire? (vzpomínka). Jako takové jsou dějiny soupisem utříděných a okomentovaných reminiscencí, nikdy úplným a objektivním, zato často barvitým a jdoucím často od srdce, a právě proto pravdivým.
Zdá se, že Josef Škrábek navazuje na toto zdánlivě překonané pojetí historie. Přitom neodmítá nikterak exaktní zkoumání jako základ pro historické úvahy, právě naopak. Historickému zkoumání se věnuje pečlivě. Jen se nespokojuje s odhalenými objektivním pravdami. Snad proto, že tuší, že objektivizace historie je velkou opovážlivostí, jejíž výsledek je napadnutelný. ?Neexistuje žádný argument bez protiargumentu?, píše a myslí tím asi, že dokonce ten nejvěcnější obraz dějin vyzývá k odporu a provokuje skeptiky. To, co zůstává, je pokračování hledání pravdy v subjektivním. Škrábek je přesvědčen o tom, že mnoho subjektivního, tj. zážitky, vzpomínky, osobní přesvědčení a z toho plynoucí osudy (na různých stranách) vytváří nedocenitelný podíl na pochopení historie. A přesvědčuje čtenáře, že mohou být srozuměni s takovým kaleidoskopickým obrazem dějin, který je jak věcný tak osobní.
?A na každé straně existují podstatné body /../, o kterých ten druhý neví nebo nechce vědět?, píše Škrábek na jiném místě. Je jeho zásluhou, že ubylo deficitu ve vědění, v pochopení přesvědčení, emocí a strachů na obou stranách.
Za jeho publicistické dílo, zvláště za autobiografický esej ?Včerejší strach? propůjčuje proto Kruh přátel česko-německého porozumění panu Ing.Josefu Škrábkovi čestné vyznamenání ?Zlaté srdce pro Evropu?. Kruh přátel tím oceňuje vynikající zásluhy pana Škrábka o česko-německé porozumění.
Josef Škrábek
CHTĚL BYCH*
Chtěl bych?..jak často nás napadá, co všechno bychom chtěli ? avšak současně odmítáme tolik jiného ? toho, co bychom měli udělat.
Kdykoliv přemýšlíme o ?starých časech? ? o minulosti ? obvykle si představujeme, že tehdejší morálka většinově vycházela z víry a z vědomí odpovědnosti přesahující okamžik přítomnosti i náš život na této zemi.
Ale jak to, že proti sobě bojovalo tolik křesťanů pod vedením křesťanských panovníků?
Tím přicházíme možná k přehlíženým kořenům toho, proč navzdory křesťanské víře dřívějších vladařů docházelo k válkám mezi křesťany.
Přehlížení kořenů je lidsky pochopitelné ? vždyť většinou nejsou vidět. Ale občas zakopneme dokonce na hladkém asfaltu, zvednutém skrytým kořenem.
Možná je to i tím, že národy ? i jiné množiny jednotlivců ? necítí duši a proto necítí ani morální odpovědnost před věčností. Pokud tomu tak je, pak padá tím větší odpovědnost na osoby vedoucí národy. Jenže v rozporu s lidským svědomím se dnešní vůdcové ? podobně jako dřívější křesťanští panovníci ? odvolávají ve svém rozhodování na odpovědnost za bezpečnost, moc a bohatství svého národa. Je lidsky pochopitelné, že v tom svou úlohu může hrát i ohled na vlastní kariéru.
Jako nedokonalí lidé bychom si měli být vědomi i nutné nedokonalosti jakéhokoliv politického systému, včetně demokratického. I silným osobnostem bychom měli mírně tolerovat určité lidské slabosti.
Politika, která v minulosti napáchala tolik zla a v současnosti nás často tak nepříjemně překvapuje ? má dva ruby :
- že se politici stále handrkují a dohadují a
- že se ti hádající dohodli na hrozném kompromisu.
My, lidé naší doby, jsme zhýčkaní pohledem na sehranou součinnost týmu, na harmonický zvuk a souzvuk filharmonie ? ale politika nás šokuje svou disharmoničností. Proč nám občas někdo nepřipomene, že demokratická politika musí být hádavá.
Nezastupitelným úkolem politiky je určovat a prosazovat pravidla našeho lidského soužití. My všichni se tu můžeme scházet jen proto, že se lidé dohodli na určitých pravidlech pohybu, na tom, co musíme a co nesmíme. Na příkazech a zákazech.
Demokracie je systémem, v němž každý může říci své představy a soužití a ucházet se o účast na moci při jejich formulaci a uskutečňování. Přesto by lidské soužití mělo být určováno něčím více než tržním střetem o moc.
Protože ? nebo snad právě proto ? že politice přisuzuji tak vysokou moc a odpovědnost, je sice nutné požadovat na politicích, aby vytvářeli podmínky pro smiřování našich národů, ale něco tak důležitého, jako je uskutečňování česko-německého porozumění, není možno ponechat jen na politicích.
Ano, někdo ? také vysoce postavený ? nás může obvinit, že nejsme nikým delegováni, že nás nikdo nepověřil, abychom jej zastupovali a jako pouzí občané usilovali o porozumění a přátelství mezi těmi, jejichž otcové a dědové si kdysi tolik ublížili.
Ale my máme plné právo plnit morální povinnost, kterou jako občané cítíme, a podporovat uskutečňování dobra ? které ovšem nesmíme nikomu vnucovat.
Cesta je jasná. Od více vzájemného poznávání, přes více vědění ke vzájemné toleranci mířit dále ke smíření. A žít příkladem porozumění.
Od doby, kdy TI Češi a TI Němci stáli proti sobě, šly dějiny přes plně ozbrojené žití ve dvou oddělených světech a přátelské sousedství po roce 1989 a zatím dospěly až k dnešnímu každodennímu soužití pod společnou střechou naší Evropy.
Jistě není náhodou, že dodržování morálních zásad soužití je i prospěšné. Proto si připomeňme, že možnosti zvyšování blahobytu ? na němž se, bohužel, někteří nepodílejí ? vznikly jen tam, kde ideologie nenávisti ztratily svou vládu. Dnešní Evropa, i ta liberální a pragmatická, i také ti Evropané, kteří věří, že v nic nevěří, se podílejí na prospěchu toho, že v základech Evropy jsou ideály, hodnoty a morální odpovědnost přesahující měřítko okamžiku, volebního období i lidského života.
Proto se snažme dále, aby naše současnost vstoupila do dějin jako dobrá minulost.
* Projev přednesený u příležitosti vyznamenání čestnou jehlicí ?Zlaté srdce pro Evropu? 13.září 2008 ve Furth i.W.
OHLASY TISKU
V Lidových novinách napsal Václav Drchal 25.09.08 o vyznamenání Josefa Škrábka :
?Sousedé byli nadšeni ? viděno očima pamětníka?.
Pouhý den po Mnichovské dohodě zabouchali dveře Škrábkových němečtí ordneři. Západočeská Valeč-Waltsch byla tradičně německá a v obci se zhruboa tisícovkou obyvatel žilo kromě Škrábkových jen pár Čechů. ?Seděli jsme potmě večer doma, když jsme uslyšeli dupání. Před domem cvakly kramfleky, pak tvrdě zabouchali na dveře. Já desetiletý jsem se schoval za almaru a slyšel, jak úřední němčinou na maminku vyštěkli, že musí připravit výzdobu kvůli vítání německé armády?, vzpomíná na události ze 30.září 1938 dnes osmdesátiletý Josef Škrábek. Bylo to přitom jen pár týdnů, co se Škrábkovi do Valče vrátili ? po jeho narození v roce 1928 se totiž rodina odstěhovala do Karlových Varů, kde měl otec pošťák větší šanci na kariéru.
Hned druhý den šel spolu s babičkou do lesa, aby natrhali požadované chvojí. Matka mezitím ušila německou vlajku, ale musela ji předělat, protože na ní našila haknkrajc obráceně. Všechna snaha byla ale nakonec marná. ?Večer zabouchali ordneři znovu a řekli, že přivítání je dovoleno jen čistě německým rodinám a výzdoba musí okamžitě pryč. Maminka na to řekla ´to se může stát´a hráběmi všechno, včetně obrazu Hitlera, strhla. Jeden z nich hned začal, že ´způsob provedení rozkazu je provokací´, ale druhý mu řekl ´nech ji přece bejt´. Pak trojice zdvihla pravici a odešla?, pokračuje ve vzpomínkách Škrábek.
Dech beroucí kolona aut. Když pak wehrmacht několik dní po mnichovské dohodě dorazil do Valče, jeho síla desetiletého chlapce ohromila. ?Přijela obrovská kolona vojenských aut. Byly to stovky aut a motocyklů. Všichni sousedé byli naprosto nadšeni, bylo to až neuvěřitelné nadšení, a my se klepali, co bude dál. Na nebi také proletělo asi devět hranatých junkersů, které mi v mých dětských očích připadaly jako ohromná letadla. Jejich motorizovaná armáda na mně udělala obrovský dojem, o to víc, že jen pár dní předtím jsem viděl naše vojáky, jak odcházejí s vozejčky taženými koňmi?, pokračuje Škrábek a dodává : ?Pak nám na dveře zaklepal nějaký ordner a řekl, že máme ubytovat tři vojáky. My pak spali na půdě a oni ve světnici. Maminka se jich ptala, jestli jim nevadí, že její muž je v naší armádě. Řekli jí na to, že jsou z Hamburku a naše spory je vůbec nezajímají.?
Český učitel z tamní jednotřídky stejně jako Škrábkův otec narukoval po mobilizaci na vojnu a škola proto přestala fungovat. ?Asi po šesti týdnech zaklepal německý četník s tím, že ´v domě je dítě školou povinné´, které se vyhýbá školní docházce a eskortoval mě do německé školy. Ve třídě mě posadili do první lavice. Dostal jsem učebnici a měl z ní číst. Měl jsem trému a děti se mi smály, jak ten Čecháček dopadl. Strašlivě jsem koktal ´unser Führer Adolf Hitler?´, protože jsem neuměl mluvit spisovnou němčinou? vypráví. Politika podle Škrábkových vzpomínek pronikla i do dětských rozhovorů : ?Hanni od sousedů třeba říkala, že Češi chtějí válku, a musí proto prý všichni umřít. Její strýc je Čech, a musí proto prý taky umřít, protože chce tu válku.?
Brzy poté se rodině ozval mezitím demobilizovaný Škrábkův otec, který si už našel v Praze práci na poště a také bydlení: Tehdy už ale nešlo odjet jen tak spontánně a na všechno jsem si museli vyžádat povolení. Trvalo to, ale povolení jsme dostali a mohli si vztí sebou všechno. Přijel pro nás obrovský stěhovací vůz a v obci se tehdy všichni divili, jak je to velké auto. Naložili jsme na něj náš nábytek a odjeli.?
Ve Valči ale zůstala Škrábkových babička a podle jejího vnuka jí nezbyly vůbec žádné peníze.
Rodina se za ní snažila jezdit, ale první propustku dostala až po bezmála dvou letech. ?V roce 1939 jsme tam nemohli, ale o rok později si babička od místního bauerführera (úředník, který se staral o dodávky zemědělských výrobků, pozn.red.) vymohla potvrzení, že má malé políčko, o které se už nemůže starat. V roce 1940, 1941 a 1942 jsem proto mohli do Valče o prázdninách s maminkou přijet. V roce 1943 to nešlo a v roce 1944 jsem dostal povolení jen já sám?, vysvětluje Škrábek.
Ze zhruba tisícovky valečských Němců jich ve válce zahynulo 57. Takřka všichni ostatní byli po porážce Hitlera odsunuti a dnes v obci žije 407 obyvatel.
A Josef Škrábek? Po válce se do Valče vrátil a v roce 1958 ho komunistický režim poslal na sedm let za mříže. Po roce 1989 napsal o česko-německých vztazích knihu Včerejší strach a před několika dny dostal od Kruhu přátel česko-německého porozumění cenu Zlaté srdce pro Evropu.
Ing.Marie Trojanová napsala ve Zprávě sv.Jakuba a sv.Prokopa, č.8/2008 :
Zlaté srdce pro Evropu
Na počátku tohoto roku vyšla v nakladatelství Vyšehrad již třetí kniha Josefa Škrábka s trochu provokujícím názvem Slovem proti srsti. Nejvíce se však těší zájmu naší i zahraniční veřejnosti jeho kniha Včerejší strach, která vyšla v roce 2006 rovněž ve Vyšehradu již ve třetím vydání a na jaře 2008 ve druhém německém vydání pod názvem Die gestrige Angst.
Nejen tato kniha, ale především sám autor se zasloužil o navázání přátelského dialogu smíření mezi Čechy a Němci. Naši němečtí sousedé si tohoto spisovatele velice váží a letos byl pozván do Berlína na veletrh IFA (mezinárodní výstava rozhlasové a televizní techniky) na diskuzi v německé televizi ARD, věnované dvěma dokumentárním filmům, které budou vysílány v Německu 22. a 29. září a jistě by byly velice zajímavé i pro české publikum. Oba filmy jsou věnovány česko-německé problematice.
První film je věnován česko-německému soužití až do Mnichova a druhý od Mnichova až do odsunu. Smyslem obou filmů je ukázat, že měl odsun své předehry před válkou a zejména za protektorátu. Dnes se ale většina Čechů distancuje od toho, co nazýváme poválečnými excesy.
Další velká událost se uskutečnila v sobotu 13.9.2008 v bavorském Furth im Wald (Brod v lesích), kde byla spisovatelova práce oceněna vyznamenáním ?Zlaté srdce pro Evropu?m které předtím obdrželi např. bývalý primátor Ústí nad Labem a nynější ministr zemědělství
Gandalovič a těsně před smrtí i spisovatelka Lenka Reinerová. Vyznamenání se uděluje za dílo a celoživotní postoj.
Na takového člověka jakým je tento spisovatel můžeme být právem hrdi a práce takového autora je pro všechny užitečná. Škrábek je nám všem vzorem příkladného občana naší země, křesťana a politika.
Spisovatelův životní optimizmus a víru v lidi a Evropu vystihují jeho slova, pronesená při příležitosti udělení vyznamenání :
?Jistě není náhodou, že dodržování morálních zásad soužití je i prospěšné. Proto si připomeňme, že možnosti zvyšování blahobytu ? na němž se, bohužel, někteří nepodílejí ? vznikly jen tam, kde ideologie nenávisti ztratily svou vládu. Dnešní Evropa, i ta liberální a pragmatická, i také ti Evropané, kteří věří, že v nic nevěří, se podílejí na prospěchu toho, že v základech Evropy jsou ideály, hodnoty a morální odpovědnost přesahující měřítko okamžiku, volebního období i lidského života. Proto se snažme dále, aby naše současnost vstoupila do dějin jako dobrá minulost.?
Eberhard Kemnitz
GUNTER SCHREIBER OSLAVIL SVÉ 80. NAROZENINY
V krušnohorském městečku Oelsnitz, v jednom z prostých hornických domků, bylo 7.října tohoto roku živěji než obvykle. Návštěvníci si podávali kliku u dveří, více než padesátkrát vyzváněl telefon. Příčina : náš přítel Günter Schreiber slavil 80. narozeniny.
Starosta mu gratuloval osobně, tomuto průkopníkovi německo-českého porozumění v Oelsnitz (dosud udržuje město partnerský vztah s českými městy Mimoň a Chodov). Někdejší havíři z kamenouhelných šachet si nenechali ujít potřást rukou jubilantovi, někdejší spolupracovnice a spolupracovníci z dalších pracovišť přicházeli houfně poblahopřát. Nakonec se shromáždili příbuzní, mezi nimi i návštěva z českých Vejprt, aby náležitě poctili a oslavili hlavu početné rodiny.
Stále ještě pravidelně překládá Günter Schreiber české texty ze zpravodaje města Mimoně a stará se tak o informovanost o českém partnerském městě. Z povzdálí se zájmem sleduje dění v našem Kruhu přátel, zdravotní problémy mu žel brání v aktivní účasti. Mnohému čtenáři v dobré paměti zůstávají jeho vzpomínky (viz INFORMATOR č.3/00 až 2/1).
Dobrých přání pro budoucnost nechybělo tohoto 7.října 2008. Jménem všech členů Kruhu přátel chtěl bych dodatečně našemu Günteru Schreiberovi rovněž srdečně pogratulovat a předat upřímná přání co možná stabilního zdraví. Zdař Bůh!
INFORMACE
NA 200 ÚČASTNÍKŮ 16. VZPOMÍNKOVÉ POUTI
Zcela ve znamení porozumění mezi národy konala se 16.Vzpomínková pouť, které se v sobotu 13.9.2008 účastnilo na 200 poutníků z Česka i Německa. Počet účastníků z minulých let nebyl bohužel dosažen. Svoji roli tu mohla hrát změna termínu (normálně se Vzpomínková pouť koná třetí sobotu v září), jakož i skutečnost, že mnozí poutníci se účastnili jiných výletů.
Před klenečským hřbitovem uvítal poutníky z Bavorska a z Čech organizátor Jürgen Kögler jménem Kruhu přátel německo-českého porozumění. Zvlášť potěšující bylo, že z Prahy sem zavítal jeden ze zakladatelů Vzpomínkové pouti, devadesátiletý Miloš Němec.
Starosta Karel Smutný poznamenal, že zřejmě i ?vyšší moc? je této pouti nakloněna, neboť přesně na jejím počátku se objevilo slunce. Vyjádřil naději, že přeshraniční přátelské vztahy se budou dále rozvíjet. Kaplan Johanes Kiefmann poznamenal v krátké modlitbě, že putování se počíná ve znamení kříže.
Dříve než poutníci vyrazili na cestu, předseda Klubu turistů v Domažlicích Petr Matějka, předseda Lesního spolku z Furthu Walter Spieß a a starosta Karel Smutný položili květiny u hrobu J.Š.Baara.
Přes Chodov dorazili poutníci k prvému cíli, do pěkné obce Pec. Tam, před krásnou kaplí, instaloval kurátor Dřevorubeckého muzea Jan Riederer výstavu fotografií. Tento architektonický klenot slaví letos 100-leté výročí. Ve zdejším hostinci využili mnozí příležitosti k doplnění úbytku tekutin.
Po dalších třech kilometrech bylo dosaženo odpočinkového místa, pojmenovaného po Oskaru Köglerovi, kde díky mnoha dobrovolným pomocníkům jakož i rodině Drozdově bylo postaráno o dobré občerstvení. Muzika Chodovanka hrála ostošest a tak zavládla během krátké doby nejlepší nálada.
Přes hraniční přechod Hofstrasse došli účastníci konečně na bavorskou stranu. Mnozí poutníci navštívili bohoslužbu v kostele, kterou sloužili Ernst Kögler (syn jedné ze sestřenic Oskara Köglera), městský farář Richard Meier a farář Sebastian Werner. Mnozí poutníci využili také příležitost navštívit hroby Oskara Köglera a Reinholda Macho.
Na závěr se poutníci setkali v Kolpinghausu, kde hostinský Ernst Beitlich servíroval chutný eintopf. Během večer se velmi rychle ukázalo, že německo-české přátelství nejlépe funguje na této úrovni.
V průběhu večera byl Josef Škrábek vyznamenán čestnou cenou ?Zlaté srdce pro Evropu? (viz zprávu v úvodu tohoto sešitu).
*zkrácený a nepatrně přepracovaný příspěvek Karla Reitmeiera v Chamer Zeitung ze dne 15.9.2008
Helmut Böttcher
PODZIMNÍ SETKÁNÍ KRUHU PŘÁTEL NA ŠUMAVĚ
Jen 19 členů Kruhu šlo ve dnech 4. a 5. října 2008 po stopách Karla Klostermanna na Šumavě. Cesta autobusem začala za pěkného počasí v Domažlicích a Klatovech, v krásné Sušici dala všem příležitost se porozhlédnout a dosáhla svého prvého vrcholu v Srní, kde nás šéf obou hotelů ?Šumava? a ?Srní? Bc Václav Sklenář ? jenž je kromě toho také předsedou Spolku Karla Klostermanna v Srní ? obšírně a poutavě, česky i německy, informoval o Klostermannovi. Láska českých obyvatel Šumavy ke Klostermannovi odpovídá nadšení Němců pro Adalberta Stiftera, oba spisovatelé učinili tuto krajinu středem svých děl. Duševní potrava večera nalezla odpovídající kvalitu materiální příštího jitra ? snídaňový bufet hotelu byl na kvalitativní úrovni, jakou i hotely na německé straně Šumavy jen stěží dosahují.
Celá skupina nastoupila s nadšením a k tomu ještě za slunečního svitu opět do autobusu, aby po malém pěším pochodu navštívila Hauswaldskou kapli (zázraky jí připisované se bohužel nekonaly), potom přišla na řadu prohlídka Muzea Šumavy v Kašperských Horách. Historik PhDr.Vladimír Horpeniak, vedoucí tohoto muzea, které má pobočky a Sušici a Železné Rudě, byl tím nejlepším myslitelným průvodcem; také v Muzeu Šumavy jsme narazili na exponáty spojené s Karlem Klostermannem.
Výtečným obědem ve skvěle renovovaném hotelu ?Kašperk? skončil krátký výlet na Šumavu. Předsedovi Kruhu přátel dostalo se v restaurantu velkého potlesku, když děkoval organizátorům této cesty, paní Knetlové a panu Váchalovi, za perfektní přípravu. Zejména paní Knetlová, která disponuje dobrými kontakty s důležitými osobami na Šumavě, zde musí být ještě jednou pochvalně zmíněna. Jako vždy bylo úspěchem i této cesty, že členové Kruhu přátel cestovali ve velké harmonii a že si co nejlépe porozuměli. Podzimní setkání bylo podpořeno Česko-německým fondem budoucnosti a Kruh přátel srdečně děkuje za tuto podporu.
VE VLASTNÍ ZÁLEŽITOSTI
Miloslav Váchal / Eberhard Kemnitz
K ČLÁNKU ?NIKOLI SMĚŠNÉ BARBARSTVÍ RADNÍCH V POSTOLPRTECH? V Č.2/08
Stanovisko redakce
V rubrice ?Názory? jsme v posledních letech vědomě publikovali názory členů, politiků, novinářů a vědců k takovým otázkám, které se týkají česko-německých vztahů. Přitom byla
dle našeho názoru zachována určitá názorová rozmanitost. Kritické ohlasy nebo protikladná pojetí k publikovaným názorům jsem obdrželi poprvé po vyjití čísla 2/08. Vztahovaly se ke shora uvedenému, v rubrice ?Názory? otištěnému článku Mykoly Šatylova. Článek pochází z deníku ?Lidové noviny?.
Otisknout tři kritické příspěvky v plném znění není již z prostorových důvodů možné, aby nebyla ohrožena zamýšlená obsahová rozmanitost každého čísla tohoto zpravodaje. Především by však úplné otištění vyústilo do názorových sporů, které Směrnice vydané předsednictvem Kruhu 8.3.2003 a schválené shromážděním členů v dubnu 2003 v INFORMATORU výslovně zakazují. Proto se omezíme na výňatky.
Pan Böttcher se ve svém příspěvku vyslovuje proti pamětní desce, která by byla věnována výlučně německým obětem. Spatřuje v ní falšování dějin a ostře kritizuje odpovídající sudetoněmecké snahy. Vylučuje součinnost Kruhu přátel na takovém projektu. ?Nikdo nemůže popřít, že celé řadě Němců byly po válce způsobeny hrozné věci, nikdo nezůstane bez pohnutí, když tyto činy ? nejnověji v české televizi ? jsou líčeny. Ale zůstává naší morální povinností jako Němců, abychom připomínali, že příčiny vyhnání ? a s tím žel také spojené excesy ? nespočívají na české straně. Kdo si vzpomene nebo o tom čte, s jakou nenávistí právě také sudetští Němci, především přívrženci Henleinovy strany, za prvé republiky vystupovali proti Čechům, ten se nemůže podivovat, že to probudilo opět nenávist a hluboký
odpor. Měli bychom se těšit z toho, že v dnešní době tato nenávist do značné míry vymizela a že se ta averze udržela jen u malé skupiny Čechů.? Obrací se také proti poučování Čechů
ze strany sudetoněmecké a píše :?Nezávisle na vyhnancích a jejich požadavcích, nezávisle na našem pohledu na věc dojdou Češi jednoho dne k tomu, že dokážou vidět i bolestné události při vyhánění a převezmou svůj díl zpracování minulosti; existuje pro to již řada náznaků.?
Pan Küchler poukazuje na skutečnost, že Německo prohrálo válku, ?kterou ? také s pomocí sudetských Němců ? rozpoutalo?. Odmítavý postoj radních z Postoloprt považuje za správný a poukazuje na vlastní negativní zkušenosti z dob okupace v Ústí n.L. a Praze. Svůj přípis končí slovy ?Mrtví již nepotřebují pamětní desky!? Pan Sedlák energicky kritizuje otištění článku Mykoly Šatylova v INFORMATORU, V jeho očích se jedno o produkt vyrobený ?na objednávku a neodpovídající dobrému duchu porozumění.?
Ačkoliv u příspěvků otištěných ve zpravodaji za ně zodpovídá každý autor sám, u textů převzatých z jiných pramenů musí redakce převzít zvláštní zodpovědnost. Toho jsme si vědomi. Proto si dovolíme několik konkrétních poznámek ke kritizovanému příspěvku z čísla 2/08 a k vyvolaným reakcím :
Je pravdou, že tento článek se nezabývá příčinami odsunu resp. vyhnání sudetských Němců. To však není jeho tématem a toto také nelze u každého příspěvku očekávat. ( O tom píše s moudrostí a znalostí m.j. náš člen, pan Josef Škrábek, ve své knize ?Včerejší strach?). Ve zmíněném článku jde výlučně o vzpomínku na 763 obětí poválečného násilí (které samozřejmě bylo jen pokračováním násilí válečného). Tato témata byla po desítky let pro Čechy a Východní Němce tabu. Nyní je znát, že i po téměř dvaceti letech od pádu ?železné opony? jsou tato témata pro mnohé lidi stále něčím nežádoucím. Nevylučujeme, že obsah a volba slov toho článku mohou být vnímány jako provokace. Zde nutno poznamenat, že my
nemůžeme libovolně pozměňovat převzaté články, jejichž forma nebo obsah ne zcela korespondují s našimi názory (to se ostatně děje častěji).
Redakce INFORMATORA je toho názoru, že snahy pozůstalých o zřízení památníku ? třeba jen ve zcela skromné podobě prosté pamětní desky coby materializované vzpomínky ? jsou zcela legitimní. Nechť si kritikové těchto snah aspoň na chvilku zkusí vžít do duše pozůstalých , jejichž rodiče a další příbuzní zde byli bez řádného soudu popraveni, přesněji řečeno zavražděni. Jsme názoru, že snaha našeho českého předsedy Bohumila Řeřichy o pamětní desku, která obecně a dvojjazyčně by připomínala oběti násilí v období 1938 ? 1946, by představovala použitelný kompromis, jenž by byl rovnoměrně práv citům jak Čechů, tak Němců. (Připomínáme podobný záměr ?Kříže smíření? u Teplic nad Metují, jehož iniciátorkou byla paní Vítová, vyznamenaná naší jehlicí ?Zlaté srdce pro Evropu?.) Také si nemyslíme, že Mykola Šatylov napsal ten článek na něčí ?objednávku?.
Redakce INFORMATORU má nadále zájem o názory čtenářů a sympatizantů, i když náš zpravodaj má sloužit v prvé řadě jako nástroj informací. (Jeho název je současně jeho programem). V žádném případě náš zpravodaj nemůže být jakýmsi kolbištěm pro jakékoliv šermování se slovy. Pro toto koncipován nebyl. Také úzce vymezený prostor zakazuje takovéto jednání. Zároveň považujeme za normální, že v našem Kruhu přátel existují veskrze odlišné názory na určité otázky. V INFORMATORU projevené názory musí být ze strany členů tolerovány do té míry, pokud neodporují našim společným cílům a zásadám, které byly ohledně obsahu a zpracování INFORMATORA na jaře 2003 předsednictvem jednomyslně usneseny.
RECENZE
?Jako chlapec bych bývala zastřelena?.?