Literatura staré Prahy
Doba rozkvětu německy psané pražské literatury během prvních desetiletí 20. století souvisela s velkými změnami v politice a společnosti města a nově se orientující země. Stala se zrcadlem a výrazem kultury, která byla sice pochopitelná v době převratu, ale naposledy čerpala ze své mnohočetného bohatství variací. Dodnes je proto také symbolem pro česko-německou pospolitost a porozumění.
Ve své aktuální sérii představuje INFORMATOR známé a méně známé německy píšící pražské spisovatele, dnes Franze Werfla.
Alois Hartl
FRANZ WERFEL A DŮM SMUTKU
Když vešel Franz Werfel poprvé na veřejnosti ve známost, vděčil tomu, stejně jako Franz Kafka, protekci Maxe Broda. V roce 1910 dopomohl mu o 6 roků starší Brod k účasti na jednom čtenářském večeru v Berlíně, a tím k začátku velmi úspěšné kariéry. Přátelství se svým mentorem bylo však později zkaleno Werfelovým přestupem od židovství ke katolicismu.(Jako přesvědčený sionista nemohl Brod ten samý krok odpustit už Karlu Krausovi). Trvalé naproti tomu bylo Werfelovo spojenectví s Franzem Kafkou. Ten mu napsal v roce 1912, už smrtelně nemocný: "Mnohokrát děkuji za Vaši krásnou knihu, která mně učinila tak dobře."
Franz Werfel se narodil v roce 1890 jako syn zámožného pražského fabrikanta s výrobou rukavic. Po maturitě na Německém gymnáziu a zaměstnání u jedné hamburské stěhovací firmy pracoval až do vypuknutí 1. světové války v lektorátu jednoho nakladatelství. V této době vznikla předevšim lyrika, které si Werfel cenil po celý svůj život více než svého vypravěčského díla. V letech 1915-1917 byl nasazen jako voják na východofrancouzské frontě, následně ve vídeňské kanceláři válečného zpravodajství..
Setkání s Almou Mahlerovou, vdovou po Gustavu Mahlerovi, bylo pro Werfela rozhodující proto, že mohl po skončení války zůstat ve Vídni. Tato velká láska, se kterou se oženil po jejím rozvodu s Waltrem Gropiem, se stala také múzou spisovatele, který se stále víc profiloval jako vypravěč. "Kdybych nepotkal Almu-napsal bych býval ještě sto básní a duševně bych zpustnul"-, vyjádřil se před svým přítelem, Friedrichem Toebergem.
Útěk před národními socialisty se stal posledním velkým zážitkem. Potom co žil společně s Almou od roku 1937 ve francouzské emigraci, našli oba po obsazení Francie úkryt v Lurdech. Svému příslibu, že v případě šťastné záchrany napíše knihu o svaté Bernadettě, dostál Werfel v americkém exilu románem "Píseň o Bernadettě". Kniha a její zfilmování (1943 s Jennifer Jones v titulní roli) měly v Americe velký úspěch.
V srpnu 1945 zemřel Franz Werfel v Beverly Hills na srdeční infarkt.
Dům smutku /Das Trauerhaus
Novela, jak to vyžaduje literární konvence, vypráví jednu zvláštní příhodu, omezenou na jeden časově a dějově přehlédnutelný rámec. Když jsou 3 dny časově a dějově přehlédnutelným rámcem a smrt zváštní událostí, potom je povídka Franze Werfela "Dům smutku" ve skutečnosti klasická novela.
Vedle toho obsahuje něco pikantního.: děj se odehrává v jednom pražském nevěstinci, ne v ledajakém, ale v tom nejvznešenějším. V něm se nalézá jen ta nejlepší společnost (nebo co se za ni pokládá), zástupci státního, morálního a kulturního pořádku. Vůbec pořádek, na němž se zakládá bezúhonná pověst domu, o němž existuje všeobecná shoda, je střežen jako oko v hlavě. A právě v tento večer se jmenovaný pořádek rozpadne. Lehké holky se s vřískotem pustí do sebe a roztrhají si na sobě šatečky. Právě večer onoho dne, kdy je v Sarajevu zavražděn následník trůnu. To je vlastně to pikantní na příběhu.
A na tomto místě je výklad děje samého trochu kvapně uspíšen. Už následující noc zemře v nejvznešenějším pražském nevěstinci jeho majitel, od neustálého spaní chronicky unavený, pan Maxl. Praha ztratí svého kuplíře, jako Vídeň ztratila svého následníka trůnu a v Praze jsou dny jednoho nevěstince spočítány jako ve Vídni dny jedné celé epochy.
Protagonisté této epochy smí ve Werfelově novele ještě naposledy vystoupit, vykračující důstojníci, žvanící povýšenci, zkrachovalí umělci, břichatí maloměšťáci. Naposledy jsou postaveny kulisy pro jejich scénu "se svou zlatem obtíženou renesancí, strmými zrcadly, rudými sametovými závěsy a nablýštěným intarzovaným tanečním parketem." Naposledy to voní "po horké koupeli, do které byl vylit parfém, po mýdlové pěně, po vazelíně, pleťovém krému, líčidlech, potu, alkoholu a silně kořeněných jídlech..." po jednom výbuchu právě, po výbuchu "habsburské monarchie".
Werfelova povídka je tedy víc než jenom novela, je to totiž kousavá satira, je to zúčtování s tzv. c.k.dobou, bez respektu, vtipně a trochu melancholicky. A naposledy doprovází téměř hudebně doznívání doby, která se dál ozývá jenom ještě v umění:
"...ona se svou křehkou dětskou postavou se nemohla bývala jinak nést."
Co na mnoha místech může znít v uších gymnazijních profesorů jako chybná němčina, je ve skutečnosti melancholický tón jednoho starého a cizího (jazykového) nástroje, nástroje s nezvyklou (staropražskou) intonací, nástroje, který Franz Werfel uvedl pro nás ještě jednou do hry.
Už proto je "Dům smutku" znamenitá a drahocenná četba.
Franz Werfel, Das Trauerhaus
Vitalis, Prag 1996, ISBN 80-85938-09-x
Přeložila Zdena Hartlová