Reportáž
Zdena Hartlová
HRANICE ZODPOVĚDNOSTI
Nebezpečná pozůstalost studené války
Jezdíme rádi na výlety-můj muž a já. V poslední době jsme si oblíbili česko- německé pohraničí. Někdy s námi jede náš mladý přítel Heinz, který je velkým znalcem této oblasti. Podél hranic se rád toulal už jako dítě, to bylo ještě v době tzv. reálného socialismu v tehdejším Československu, kdy hranice byla nepropustně uzavřena a jeho lákalo trošku nahlédnout za tu oponu. A tak jedeme někdy vlakem s Vogtlandbahn do Chebu. V Marktredwitzu nastoupíme do vlaku, pohodlně se usadíme a aniž by nás vyrušila pohraniční kontrola, jsme ani ne za půl hodiny v Chebu. Že jsme už v Čechách, se dozvíme pouze z hlášení pro cestující. Jindy jedeme autem, přes silniční přechod Schirnding- Pomezí nad Ohří nebo Waldsassen-Svatý kříž. Ani tady nevidíme žádnou hranici. Do Čech je ale možné se dostat také jinak - na kole nebo dokonce pěšky. Z německé strany vede do Čech více cyklistických tras, jako ta podél řek Kösseine, Röslau a Ohře přes Markredwitz, Brand, Arzberg a kolem porcelánky v Schirndingu k přehradě Skalka. Na kole nebo i pěšky se dostaneme od vesnice Mammersreuth na německé straně k poutnímu místu Maria Loreto ve Starém Hrozňatově v Čechách. Člověk nepozná, kde vlastně překročil hranici.
Jedno sobotní odpoledne koncem října se rozhodneme, že si zajedeme na české pivo, "turka" a český koláč do restaurace Diana ve Svatém kříži nedaleko města Waldsassen. Jako řidiče máme právě našeho kamaráda Heinze, který se docela dobře zná s personálem této restaurace. Zaparkujeme nedaleko ní. Celé místo vypadá velmi romanticky, lesy po obou stranách silnice, nedaleko rybník jako z opery "Rusalka". Tuto romantiku ruší jenom auta, která jezdí sem a tam- česká, německá, jako by tady žádná hranice nebyla.
Vcházíme do restaurace, která vypadá docela luxusně. Ve vitrínách vidíme spoustu suvenýrů, jedná se o české upomínkové předměty, většinou porcelán. Co nám ale udělá největší radost, jsou velké pytlíky se sušenými houbami, hned si kupujeme tři.
Přichází pan hostinský s krásným Bernardýnem, oba na nás působí velmi přívětivě. Heinz ho oslovuje česky, protože pan hostinský nemluví německy. Když zjistí, že já jsem Češka a můj muž mluví také slušně česky, dá se s námi do řeči. A tak se dozvídáme, že pochází z Trutnova, pobýval už na více místech Chebska a nakonec zakotvil právě zde - což není typické pro klasického Čecha, který je většinou celý život usazený na jednom místě. Na stole vidím na cedulce: Restaurace Diana, Svatý kříž/Wies. Ptám se pana hostinského, co znamená ten dvojjazyčný název. A on mně ochotně vypravuje, jak to vlastně bylo s tímto místem.
V 18. století bylo toto místo "V lukách" významným poutním místem. Stál zde poutní kostelíček Zbičovaného Vykupitele. Kolem něho vznikla ves Wies. Stála zde kromě školy, chorobince a sirotčince také výletní restaurace. V roce 1930 bylo ve Wiesu 15 domů a žily zde 104 osoby. Po uzavření hranice v roce 1949 začala demolice vesnice. V roce 1952 byl kostelík vyhozen pohraničníky do vzduchu a v roce 1958 byly zbytky ruin srovnány se zemí. Tak toto poutní místo na česko-bavorské hranici zmizelo.
Po roce 1990 zde byla vystavěna nova celnice a restaurant Diana. Ke smutné historii tohoto poutního místa pan hostinský dodává: "Když jsem se dozvěděl, že tady bylo poutní místo, žádal jsem na radnici, zda by tady nemohli postavit nějaký pomníček nebo alespoň kříž. Když mi odpověděli, že na to nejsou peníze, tak jsem ten kříž postavil sám. Víte já nejsem věřící člověk, ale toto je přece součást kultury."
Když pan hostinský skončil svoje vyprávění, ptá se ho Heinz svou roztomilou češtinou: "A co Váš problém s rybníkem?" Po této otázce následuje, podle prvního dojmu, nepřátelská odpověď : "To není můj problém, to je problém státu!" Můj muž se zvědavě ptá, o jaký problém se jedná. Pan hostinský, zpočátku trochu neochotně, líčí docela drsný příběh rybníka, který se nachází na druhé straně silnice, nedaleko od restaurace. A tak se dozvídáme, že v roce 2000, tři roky po svém příchodu sem, se začal o rybník zajímat. Chtěl si ho najmout, dát do pořádku a začít v něm chovat ryby. U rybníka kdysi stál už zmíněný chorobinec, kterému rybník patřil. Dnes jsou jeho majitelem České lesy - Lesy Františkovy Lázně. Ty s ním uzavřeli smlouvu o pronájmu. Musel ale ještě požádat úřad správy vod Karlovarského krajského úřadu o povolení nakládání s vodou. Ten mu ale sdělil, že žádost o povolení není úplná, že potřebuje ještě schválení Správy povodí Ohře v Ústí nad Labem. Tam se dozvěděl krutou skutečnost, že rybník je zaminovaný. K tomu došlo někdy v 50. letech na podnět STB, která se snad domnívala, že přes rybník se přemisťují "diverzanti". Toto jednání proběhlo v roce 2004. To, že je rybník zaminovaný, nahlásil Českým lesům, které o tom nevěděly. Od nich se ale dozvěděl, že na odminování nemají peníze, ale že si tuto práci může na svoje náklady zařídit sám. Jednalo se tehdy asi o půl miliónu korun. A tak od řízení odstoupil. Dále se od pana hostinského dozvídáme, že čištění a opravu rybníku prováděli od roku 1990 Němci, aniž by věděli, že rybník je zaminovaný. Bylo to nutné v souvislosti se zřizováním hraničního přechodu a stavbou silnice. Vypustili ho, dali nové fošny a znovu napustili. Kolaudace byla v roce 1992. Od té doby ale rybník už nikdo nečistil a fošny trouchnivějí, nemohou zadržet vodu a té ubývá. Rybník je zanesený, jeho plocha se zmenšila na polovinu původní plochy. O jeho další osud nejeví jeho majitel - České státní lesy - žádný zájem, jeho odminování je v nedohlednu. Shodujeme se s panem hostinským na tom, že zaminovaný rybník, nijak zajištěný, může zapříčinit neštěstí.
Loučíme se s panem hostinským i s jeho paní a slibujeme, že se pokusíme s tím něco udělat. Ještě než nastoupíme do auta, jdeme se podívat na kříž, který stojí na místě poutního kostelíka a také na rybník u silnice. Teď už ho vidíme jinak, vlastně je nevábný a vypadá hrozivě. Nikde žádné oplocení, ani cedule upozorňující na nebezpečí. Jedna cedule tady ale přece je: Pozor, státní hranice - přece jenom hranice - hranice mezi zodpovědností na jedné straně a nezodpovědností na druhé.